Dvojí život Heleny Grahamové

Velmi ráda mám tvorbu sester Brontëových, ačkoli, přiznám se, bez nápovědy se mi trošku pletou a jen pohledem do přihrádky v knihovně se vždycky ubezpečím, že autorkou světoznámé Jany Eyrové (a neprávem opomíjeného románu Vilette) je Charlotte, známý příběh Na Větrné hůrce s divokým Heathcliffem Emily a můj milovaný román Dvojí život Heleny Grahamové spáchala Anne. Příběh je psán formou obšírných dopisů úctyhodného statkáře Gilberta Markhama svému švagrovi a deníku Heleny Grahamové. Z nich se čtenář dozvídá příběh mladého chlapce, který se zamiluje do krásné, odměřené a velmi záhadné paní, která se najednou ubytuje v jednom křídle dávno neobývaného zámku místního šlechtice. A naproti tomu očima té ženy líčený příběh o vlastním mládí, lásce, nadějích a zklamání. Licoměrnost dávných dob na malém městě soudí přísně odtažitou ženu, která vychovává svého malého synka sama a snad ho - ó ta hrůza - má za svobodna a pouze se vydává za vdovu! Vždyť i nyní je téměř jasné,
že má jakési pletky se zámeckým pánem Lawrencem!I Gilbert málem podlehne těmto pomluvám a ztratí lásku a úctu o málo starší dámy jen pro svou podezřívavost, protože Helena podruhé v životě nemíní udělat stejnou chybu - věnovat své city nehodnému muži.

Vdavky Nanynky Kulichovy

Ignát Herrmann je mezi českými klasickými autory uznáván hlavně kvůli svému románu U snědeného krámu. Přiznám se, že já toto jeho drama za každou cenu moc ráda nemám a kdybych se měla k panu Herrmannovi vyjádřit, mnohem lépe se mu dařilo psát romány se šťastným koncem. Jeho Otec Kondelík a ženich Vejvara byl několikrát úspěšně zfilmován (nejroztomilejší se verze, kde malíře Kondelíka představuje Saša Rašilov), kniha dostala i volné pokračování, kde v příběhu čekají přírůstek do rodiny nejen mladí Vejvarovi, ale i - ač značně neplánovaně a opožděně - také Kondelíkovi, aby měli téměř na stará kolena doma náhradu za provdanou Pepičku. Já ovšem mám nejraději Herrmannův příběh Vdavky Nanynky Kulichovy. Nejde v něm skutečně o víc, než co titul napovídá, ale je dodnes zábavné si číst o poměrech, jaké v naší vlasti panovaly před dobou historicky docela nedávnou. Nanynka je dcera domovníkových, kterou poctiví rodiče vychovali tak, aby se ze skromných poměrů povznesla. Nedrhne s matkou schody, je z ní "slečna švadlí", šije s několika dalšími děvčaty ve slušném salónu. Pokládá za zázrak, že se do její jhzkozti zakoukal učitelský praktikant, jenomže - myslí to s ní slušně a poctivě? Vždyť rozdíl mezi nimi je veliký! Totéž zajímá i matku Kulichovou a ta si neváhá zjednat jasno. Že se nápadník Novák urazí? Nene, Jindřich sice vystudoval, ale sám pochází také z prostých poměrů a nemůže se hněvat na matku, které leží na srdci blaho jediného dítěte... Dojde k slavným zásnubám, které s Kulichovými prožívá celý dům, včetně domácích a jejich dcerek, Amálky a zatrpklé, staropanenské Klotyldy. Jak je možné, že se vdává domovníkovic Nanda s nepatrným věnem a ona, dívka se vším všudy, ženicha ztratila? Jenomže Nandiny zásnuby a chystaná svatba mění jednání mnohých - nejen sousedů, ale i domácích, takže k zdárnému průběhu sňatku přiloží ruce k dílu podle možností a Nanynka Kulichova se stane paní Novákovou za skutečně úžasných vedlejších událostí.

Dámy z Missalonghi

Když řeknu "Ptáci v trní," mnoho lidí si asi okamžitě vybaví televizní minisérii, kde v hlavní roli kněze zmítaného mezi láskou k Bohu a láskou k ženě nádherně ztvárnil Richard Chamberlein. Co ale takhle "Dámy z Missalonghi"? Co to má být, jak se to shoduje s "Ptáky v trní"? Ale shoduje se! Ptáci... byli natočeni podle stejnojmenné literární předlohy australské spisovatelky Colleen McCulloughové a táž napsala (mezi jinými) také román odlišného charakteru, toriž již zmíněné Dámy z Missalonghi. Hlavní hrdinkou je dívka Missy. Když prozradím, že slovo "Missalonghi" v knižním titulu je jméno milované vilky, kde žijí dvě stárnoucí sestry, s nimiž je dívka blízce spřízněná, jak asi plně zní její jméno? To však je nejmenší, co Missy trápí. "Když jí minulo třicet let, matka Missy sdělila, že teď už může mít za chladného počasí v posteli cihlu, protože už není v ranném květu mládí..." Staropanenská, všem nehezká Missy však má v srdci žár a cit, touhu změnit svůj život, který se točí kolem matky Drusilly a tety Octavie, jediné kravky a houfu bohatých příbuzných. Je marnivostí, že chce mít muže, děti a aspoň jednou v životě pěkné šaty, který by nebyly z praktických důvodů chudoby zabarvené do hněda? Zdá se, že je odsouzená hltat jen drobty štěstí z knih, které si vypůjčuje tajně v místní knihovně od exotické Uny. Jenomže potom se ve městě náhle objeví záhadný muž John Smith... Je na Missy, zda se na něj bude jen dívat, jako všechny ženy v okolí nebo se pokusí o štěstí. A co na to Una, knihovnice a přítelkyně? Pomůže, zradí...nebo je za tím vším, co se v malém městě a vilce v Missalonghi děje, ještě něco docela jiného?

Quo vadis

Ne každý snáší dobře tlusté historické romány Henryka Sienkiewicze. Já je miluji. Miluji jeho Potopu a horkokrevného hrdinu Ondřeje Kmicice, Křižáci se smutným Zbyškem a ohnivou Jagienkou vzbuzují útrpnost s unesenou a poblázněnou Danuškou, nejraději mám ale román Quo vadis. Což je rčerní, jímž údajně oslovilo Kristovo zjevení apoštola Petra, když prchal z Říma. Volně přeloženo to znamená "kam jdeš, kam kráčíš?" Sienkiewicz se v této knize zcela jednoznačně staví nejen za první křesťany, ale přiklání se vlastně k názoru, že křesťanství je nutné i v současném světě. O lecčems by se s ním dalo diskutovat, kdyby tak byl naživu a viděl, co se v církevních kruzích v posledním století děje, to však jeho knize nic neubírá. Příběh lásky mezi římským patriciem Marcem a Lygií, která tajně vyznává věrouku Kristovu, by snadno mohl skončit nešťastně jako Romeo a Julie, autor však tentokrát záměrně končí v tomto případě dobře, smrt zato nemine šíleného císaře Nerona, bohužel však předtím i jeho básníka a arbitra elegance římského dvora, proslaveného Petronia. Quo vadis, to je jako pohádka, strhující, krásná, v něčem pochopitelně krutá pohádka pro dospělé.

Večerní zprávy

Velmi ráda mám knihu Arthura Haileye Večerní zprávy. Podotýkám, Artura!!! Toho, co napsal také úspěšný román Letiště nebo Let do nebezpečí, nikoli Alexe Haileye, autora předlohy pro zfilmovaný seriál Kořeny. To si lidé pletou! Manželka tohoto Arthura, jehož mám na mysli, vykládala v jednom rozhovoru, jak kterási ctitelka jejího muže jednou na autogramiádě urazila. Z titulů, které napsal, neznala ani jeden, ale horovala, jak krásně napsal tu černoškou ságu Kořeny a nakonec to korunovala výrokem: "To bych neřekla, že bílý spisovatel bude mít pro černochy takové porozumnění, já vždycky myslela, že jste černý! " Tak tedy ne, Arthur Hailey Kořeny skutečně nenapsal, zato Večerní zprávy se mu povedly. Dokonale vystihl atmosféru, která panuje kolem novinářů a zprávařů, to předhánění, rivalitu při získávání sólokapra, chvat za účelem být první, kdo to napíše, odvysílá...a zároveň jakési neviditelné pouto, které ty věčné rivaly nakonec svazuje jednoho s druhým, i když pracují pro konkurenci. Když k tomu navíc přimíchal dramatickou událost (rodina předního televizního komentátora je unesena, aby mohl být vydírán), román čtenáře nemůže neuchvátit.

Balzac

Že André Maurois je autor, který dovede psát o osudech slavných, to je známé. Někomu se mohou zdát jeho biografie nudné, totiž těm, co vlastně rádi nečtou a tlusté knihy bez akčního děje je děsí. K těm naštěstí nepatřím, takže jsem přímo zhltala jeho dílo s prostým názvem Balzac. Mapuje život slavného spisovatele od narození až k smrti, vypráví o jeho rodině, rozporuplně bažící po penězích, po světském pozlátku a přitom jsou mnozí příslušníci líčeni jako bytosti s krásným duchem a nevšední inteligencí, zejména Balzacova sestra Laura. Honoré, líčený jako velmi brzo zestrárlý, malý otylý mužík se špatnými zuby plane vnitřním žárem ctižádosti a představivosti a tyto vlastnosti mu dopomohou stvořit spousty dodnes uznávaných románů, z nichž bych namátkou vyjmenovala Šuany, Otce Goriota, Lesk a bídu kurtizán či Starožitníkův krám. Velmi plodný autor napsal i řadu jiných: romány Ztracené iluze, Eugenie Grandetová, Honorina, Gobseck, Lilie v údolí, Stará panna a mnoho jiných. Poslední Balzacovy roky byla jeho "múzou" polská šlechtična provdaná a ovdovělá v Rusku, Evelína Hanská, která se po řadě průtahů za něj nakonec provdala. Je nutné se ptát, zda by Honoré de Balzac stvořil tolik krásných příběhů, kdyby k tomu nebyl nucen svým neustálým nedostatkem peněz a četnými dluhy. Ostatně na závěr mne napadá onen vtip, který se o Balzacovi svého času vykládal: Do jeho obydlí vnikl v noci zloděj a za svitu lapmičky se paklíčem pokoušel dostat do Balzacovy zásuvky u pascího stolu, kde předpokládal nalézt něco cenného. Otylý Balzac ve svém typickém pracovním hábitu, připomínající kněžské roucho, ho však překvapil. A oslovil jej prý takto: "Ale příteli! Snad tu nehledáte peníze, v noci, s lucernou a se šperhákem? To jste na špatné adrese, peníze já v této zásuvce nikdy nenacházím ani ve dne a s vlastním klíčem!"

U zeleného delfína

Je to už dlouho, co jsem přelouskala tlustý román Elisabeth Goudgeové "U zeleného delfína". A I když mne třeba někdo nazvě husou pitomou, co neocenila víc Hemmingwaye ani Tolstého, já se odmítám stydět. Prostě mne vzal za srdíčko ten příběh neohrabaného chlapce Viléma a dvou malých sestřiček, které má obě po svém rád. Té starší, Marianny, se však spíš trochu bojí, pro její ráznou, na dívku té doby naprosto nekompromisní povahu. Mladinkou, líbezně rozesmátou Markétu miluje. Po létech se ovšem Vilém - popleta, tragicky omýlí. Coby kolonista v nové Australské končině, píše si domů, do Anglie o nevěstu. Svého dávného příznivce a otce obou dívek žádá o ruku Markétky. Je zděšen, když na molu spatří stárnoucí Mariannu se všemi zavazadly až po sprostého papouška.A jak je to dál? Pošle Vilém nežádoucí "nevěstu" nazpět? Stane se to či ono? No jisteže se stane! Ta bichle je dost tlustá na dva příběhy! Ale jak je to dál, to si přečtěte!