Zajímavé Knihy

Vrah vdovy Lerougeové

2009-11-22T04:17:00.000-08:00

Sáhnout někdy ke klasice není na škodu. Léta mám v knihovně útlou detektivku s názvem "Vrah vdovy Lerougeové", léta ji na volné polici oprašuji a ochraňuji s jistotou, že jsem tohle kdysi přečetla, mělo to hlavu i patu a prostě se mi to líbilo. Nějak se stalo, že se věrný duplikát tohoto detektivního románu ocitl i u nás na chalupě a tam, po mnoha létech, znovu přišel ke cti. A znovu mě okouzlil příběh starého pána, žijícího si v pohodlí ze soukromých příjmů, který jen tak pro zábavu fušuje do řemesla starofrancouzské policii, až je proto mezi tímto stavem známý pod přezdívkou Louskáček. Že se mu vždycky úplně nezadaří je nutně zákonité, ale když je zavražděna právě vdova Lerougeová a mezi podezřelými se ocitne i milý mladý advokát Noel, jehož Louskáček považuje téměž za syna, je čtenář vtažen do tenat symaptií a nesympatií: mohl skutečně vraždit jemný Noel, syn který miluje a a ctí svojí matku nade vše? Či je za tím mladý bohatý vikomt, Noelův nevlastní bratr? Jemná Klára ze zchudlé šlechtické rodiny může ovlivnit úsudek hlavního soudce, protože ji miluje, neovlivní ho ale nesprávným směrem, když ona nemiluje jeho, ale právě podezřelého vikomta? Zvláštní na této četbě je, že autor, francouzský novinář Emil Gaboriau, stvořil svého detektiva Louskáčka údajně v době, kdy svetlo svět spatřil i Sherlock Holůmes, tedy v době pro nás již historické. A přesto, je to moc krásné počteníčko! Vřele doporučuji!

Nadpisy

2009-10-27T12:55:00.000-07:00

Je nesmírně divné proč na celé jedné skupině blogů nejsou nadpisy. Vždyť nadpisem začíná každá kapitola knihy a normálně i každý post na blogu, tak proč zde není nic? Stala se nějaká technická chyba, nebo prostě někdo na nějakou dobu zrušil nadpisy u příspěvků a tak v té době vzniklé blogy ochudil? Tohle opravdu není normální, snad ještě, kdyby někde byla volba vypnout a zapnout, ale nic takového neexistuje. Prostě je to celé tak nějak opruz..
Ehm dodatečná poznámka: vyřešeno, šlo jen o nastavení.

Tisíc akrů

2008-04-29T09:23:00.000-07:00

Když mi padla do ruky kniha s názvem Tisíc akrů (autorka: Jane Smileyová), má srdíčko zapředlo. Stručný obsah tvrdil, že největší farma v okrese... prosperuje... schopný otec se jí rozhodne předat svým třem dcerám... Dvě jsou se svými manžely ochotné v rozvoji dál pokračovat ze všech sil, nejmladší ale ne... Vypadalo to prostě na mírný příběh o tom, zda bude farma zachována či nikoli a komu nakonec připadne. Já, která miluji přírodu a zvířátka byla nadšená, jak si počtu o chovu prasátek a sklizních kukuřice atd. ( nemějte mě za naivku, je mi jasné, že život na takových farmách je dodnes velice tvrdý, ale i tak mě pořitahuje, protože mi připadá daleko smysluplnější než ten, který vedu v takzvaném městském pohodlí, denně zkroucená osm hodin u počítače). Jo idylka, jo půvab venkova! Ten román je nádherný, silný, strhující - ale vezměte ho do ruky jen tehdy, když sami máte pevné nervy! Celé vyprávění zdánlivě klouže jen tak po povrchu, dlouhé popisování pocitů jednotlivých osob, líčení zařízení v domácnosti nebo třeba vykreslení přípravy jedné domácí večeře je zdánlivě rozvleklé a k ničemu, opak je ale pravdou. Za těmito nevinnými kulisami vyplouvá příběh despotického otce který brzo ovdověl a své tři dcery bral pěkně zkrátka. Nejstarší Ginny a prostřední Rose se vdaly za sobě rovné, ale oba zetě pan otec z nejasných důvodů příliš nemusel. Ostatně ani dcery tak moc ne, výjimku tvoří pouze nejmladší Caroline. V životě otce hrál vždy významnou roli nadmíru konzumovaný alkohol - a to až do naprostého sebezničení, kdy v jednom okamžiku rozhodl, že farmu předá svým dcerám, aby se už o nic nemusel starat. Vzápětí dojde ke konfliktu, kdy je nespravedlivě vyděděna nemladší Caroline, jež se stala právničkou a k životu na farmě nemá žádný vztah. Příběh je údajně parafrází na slavné shakespearovské téma o králi Learovi, ale nevím... Dotyčný král snad své dcery pohlavně nezneužíval, to despotický Larry Cook ano, jak postupně vyplyne z děje, totiž ty dvě starší. Jako král lear se ale brzo po převodu farmy zblázní, dcery všude osočuje, že ho vyhnaly, připravily o majetek, že si přejí pro něj jen to nejhorší... což pochopitelně podporuje vyděděná Caroline. A to je jen začátek. Nepochopení, neschopnost, vzájemné podezření a nenávist vede nakonec až k pokusu o úkladnou vraždu... No a bývala prosperující farma, těch základních "tisích akrů" ??? Hádejte.

Dvanáctá proměna

2008-02-04T12:17:00.000-08:00

Když jsem u těch historických románů (minule jsem tu také o jednom mluvila), vcelku náhodně mi do ruky padl ještě jeden, neméně povedený. Autorkou je Pauline Gedgeová, příběh se jmenuje Dvanáctá proměna a je napsán dobře, poutavě a srší dějem. Zachycuje období starověkého Egypta od vlády faraona Amenhotepa III. přes vládu jeho syna, který si začal říkat Achnaton až po smrt jeho syna a nástupce, který se narodil jako Tutanchaton, aby si v dospělosti jméno změnil na to, které známe dodnes - Tutanchamon. Ano, jde o toho, k němuž nerozlučně patří zlatý sarkofág a maska, což spolu s ostatními poklady našel v Údolí králů badatel Howard Carter, jak jsem se o tom učili ve škole. Když přihodím na váhu další slavná jména, královna Teje (manželka Amenhotepa III) a Nefertiiti, (žena Achnatona), bude to zdánlivě ještě jasnější. Ale nedejte se mýlit, vždyť egyptští panovníci se kvůli čistotě krve neštítili incestu, ženit se se svými sestrami nebo přinejmenším sestřenicemi bylo naopak "in" a věřit či nevěřit fabulaci autorky, když tvrdí, že královna Teje byla zároveň manželkou Amenhotepa III. i jeho ( a také svého vlastního) syna a že tudíž jako Tutanchamonova matka byla zároveň jeho babičkou? Přiznám se, že tak kovaná v historii nejsem, abych věděla, zda je toto pravda či pouhá autorská licence, pro by svědčilo to, že o matce Tutanchamona se ve školních osnovách neučilo, ale kdo ví... Na druhou stranu, autorka zřejmě nejen umí psát, ale také se příliš neuchyluje od pravdy, už její první román si získal vysoké uznání a tento, v pořadí snad její třetí, také. Autorskou licencí je pravděpodobně závěrečná vražda faraona Tutanchamona, moderní vědecké výzkumy tvrdí, že mladičký vládce patrně zemřel na komplikovanou zlomeninu nohy, zcela autentická a historicky doložená je naproti tomu postava jeho rádce a pomahače Aje. Jak pravím, čtení opojné jak víno a napínavé jako kšandy. Jen pro ty incesty a potoky krve malá zmínka - pro nezralou mládež se tohle dílo nehodí, i když se možná jedná o vyspělého čtenáře.

Obránce

2008-01-08T08:48:00.000-08:00

O vánocích někdo koukal na televizi, já četla. Nanosila jsem si od kamarádek nejrůznější literaturu a zanořila se do ni až po uši. Nejvíc se mi zamlouval tlustý román od autora, který se jmenuje Sam Barone. Román s titulem Obránce mi poněkud připomínal Řeku bohů. I když dějově není zdaleka tak strhující, čte se jedním dechem a stojí za to. V podstatě jde o příběh z dob, kdy spousta národů žila ještě kočovným životem, zatímco jiné už se pomalu učily využívat výhod stálého sídliště, konkrétně pěstování obilí. Kočovný kmen Alur Meriki by nesmírně rád dobyl sídlisko Orak, jako to zhruba jednou za deset, patnáct let už několikrát udělal. Bojovníci přitom pokaždé pobrali všechny cennosti a spoustu otroků a místo vydrancovali, zničili domy i pole. Nikdy by je nenapadlo, že se najednou najkde někdo, kdo se jim odváží vzdorovat. Jenomže bojovník Eskar je původem také jeden z kočovníků, dlouhé roky už ale žije v kasárnách Oraku a pravidelný život mu rozhodně vyhovuje lépe. Když vojenská velitel uprchne v hrůze před dalším nájezdem Alur Meriki, rada starších svěří velení jemu. Za zdánlivou důvěrou a dokonce poctou se ale skrývá mnoho postranních myšlenek a s těmi se možná barbar Eskar bude vyrovnávat mnohem hůř než se samotnou přípravou obrany a boje. Nebo ne? Otrokyni Trellu dostal jako odměnu navíc od jednoho z vládnoucích, ale ví tento muž, že Trella je pečlivě vychovanou dcerou jednoho z králů vzdálené říše? Umí mnoho jako rodilý diplomat, ale bude ji Eskar, muž, ochoten naslouchat? No, nepíšu upoutávku na tento román a nemusím být tajemná - Eskar ocení Trelliny vlohy, zamiluje se do ní, dá jí svobodu a ožení se s ní a za pomoci jejích rad všechny intriky ustojí. Také zachrání před obléhateli Orak s veškerým majetkem a je za to provolán vládcem. Jak to tak končí, je vlastně zakladatelem nové říše, kde budou vládnou jednou i jeho potomci.

Lilian Jackson Braun

2007-11-29T08:45:00.000-08:00

...Že jsem minule nebyla jaksi příčetná a reference o knihách Lilian Jackson Braunové odeslala nedokončené, to asi každý pochopil. Tedy - zde je dokončení: Novinář Jim Qwirellan sice závratně zbohatne, ale protože je od přirozenosti skromný, na jeho životní úrovni se to příliš nepromítá. Promítá se to ovšem v rozežranosti jeho dvou siamských koček, konkrétně kocourka s velmi vznešeným jménem čínského umělce, kterému se ale familiérně většinou říká Koko a jeho droboučké přítelkyně, kočičky Yum Yum. Ty mlsají lososa a mušle a stejky a kníratý Qwill je i jinak převelice rozmazluje, protože je léta rozvedený a většinou nemá ani žádnou stálou přítelkyni, takže ta dvojice je pro něj vším. Yum Yum je pouze malá mazlivá kočička, zato Koko, nadmíru inteligentní a svérázný mládenec, uvádí svého lidského přítele mnohými činy na podnětné myšlenky. Což se nesmírně hodí, protoře veliký Qwill, ať se vrtne, kam se vrtne, zakopává o mrtvoly. Podobně jako ve filmu "Čtyři vraždy stačí, drajoušku," kde hrdina říká"to je prosím tak, otevřu dveře a vypadne mrtvola," Qwill naráží na zločiny ať ve městě, ať v letním srubu či kdekoli jinde. Knihy Lilian Jackson Braunové jsou pochopitelně samostatnými detektivními příběhy, ale přece jen mají určitou posloupnost. V prvním například osamělý novinář teprve přijde siamskému kocourkovi, v dalším rozhojní jeho domácnost kočička Yum Yum. A jisté peripetie jeho osobního života se také rozvíjejí, po setkání se svojí první láskou a po několika přelétavých dobrodružstvích nakonec víceméně pohodlně přežívá ze dne na den ve volném svazku s věkově si blízkou a sečtělou místní knihovnicí Polly, která má ovšem ty špatné vlastnosti, že je na jiné ženy hodně žárlivá a až to nahlas nevytrubuje, chvílemi se zdá, že by se možná docela ráda vdala. Na podkladě tohoto víceméně obyčejného dění by se zdálo, že odhalování zločinů musí být nutně na prvním místě, tak tomu ale není. Pan Q. i s policií spolupracuje jen tak ledabyle a jaksi na okraj, nijak se nevnucuje, jen když nakonec dojde k odhalení vraha, nijak se nediví, protože i on tomu napomohl, protože má dobrou intuici a ku pomoci kočičího detektiva. Nečekejte ale, že se přeinteligentní Koko plíží domem s lulkou v zubech a pod lupou vyhledává usvědčující stopy, on nečiní vůbec nic proti kočičí přirozenosti. Autorka, která dokonale zná kočičí zvyky, stvořila brilantní dvojici, kdy inteligentní a podnikavý kocour svému vnímavému lidskému příteli jaksi napovídá, ač každý detail jeho chování v sobě může mít právě a jen nahodilost rozmarné kočičí povahy. Detektivních příběhů napsala autorka celkém 24, několik posledních u nás ještě nevyšlo, ale většina ano. Poznáte je snadno - vázaná kniha v omyvatelných deskách kapesního formátu, na titulní stránce vždy nějaká koláž prokombinovaná s částí kočičího siamského obličeje s typicky modrýma očima a název vždy začíná slovy "Kočka, která..." Fantazii autorce neupřete, vždyť některý titul dále pokračuje například "...uměla číst pozpátku"(mimochodem, to je ten úplně první příběh), "...brala růžové pilulky" nebo"...se znala s kardinálem". Všechno ale vždycky není tím, čím se být zdá. Nebo myslíte, že Qwilleranovy siamské kočky opravdu měly tu čest se znát s vysokým církevním hodnostářem? Naonec bych jen ráda podotkla, že se jedná o knihy, které většině lidí pravděpodobně bohatě stačí přečíst jednou za život, vypůjčit si je pro tu příležitost od přátel nebo prostě v některé knihovně. Cena od 179 do 195 Kč. - za které je můžete mít kus od kusu sice odpovídá kvalitě vazby, ale přece jen... hodnoru chandlerovek či promyšlených příběhů Dicka Francise v nich nečekejte.

Lilian Jackson Braun

2007-11-27T09:39:00.001-08:00

Kdo má rád kočky a čtení o nich, tomu doporučuji sáhnout po knihách, které píše Lilian Jackson Braunová. Takový čtenář si přijde na své, i když jde o příběhy detektivní. Pokud by se na mně teď někdo zaškaredil a namítl, že nemá rád detektivky, ježto je to čtení pokleslé, nebudu se s ním o jeho názor hádat, i když znám spoustu detektivek, které si toto označení nezaslouží, ale v tomto jediném případě uvedu vše na pravou míru: ono totiž v těchto knihách nejde příliš o detektivní zápletku samotnou, o motiv a o to, kdo je vrah. Hrdinou více než dvaceti knih je na prvním místě novinář a příležitostný spisovatel Jim Qwilleran, "psáno s Qw", jak je snad v každé knize citováno, neboť ten pán je původem Skot. Vysoký statný padesátník s interesantně prošedivělým knírem přitahuje pozornost žen i přes tu příslovečně skotskou šetrnost, která se ho drží jako blecha psa nejen v dobách hubených, ale dokonce i v těch časech, kdy se po vzdálené příbuzné stane dědicem jmění, které se vyjadřuje s velmi úctyhodnou řádkou nul.

Andělská Tvář

2007-11-06T08:40:00.001-08:00

Jestliže na začátku řeknu, že Troškův dlouho očekávaný film Andělská tvář kdysi u diváků propadl a jeho producent Jiří Pomeje se proto dodnes utápí v problémech a dluzích, čtenáři se asi podiví, proč se tu pouštím do filmových recenzí. Jenomže já chci hovořit o literární předloze tohoto filmu. Jmenuje se stejně, napsala ji litoměřická rodačka Hana Marie Körnerová a u čtenářů musela být úspěšná, protože první vydání pochází z roku 1997 a druhé z roku 2002 - a obě jsou beznadějně vyprodaná. Tu druhou verzi jsem nedávno měla v ruce, potěšilo mně, že na přebalu je stylizovaná scéna z filmu a předmluvu napsal režisér Troška a že na konci je z filmu několik fotografií, takže komu se zfilmovaný příběh líbil, může si jej připomenout. Chápu, že film asi každému zrovna k srdci nepřirostl, ona už samotná volba některých postav byla překvapivá, (například komika Krampola bylo dost těžké vzít v roli oddaného rodinného služebníka) a navíc diváci se dnes většinou pídí po více akčních filmech. Čtenáři však, jak je vidět z výsledku, román popadli. A není divu - dojímavý příběh Charlotty Collierové, která se provdá za krásného hraběte Raoula de Mornay aniž tuší, že je to šílenec a sadista, to je samo o sobě dost nosné téma. A co když se do toho vmíchá ještě druhý bratr, samotářský Filip! Co se Raoula týká, i zmámená Charlotta nakonec musí uznat, že není všechno zlato, co se třpytí a že na první pohled děsivý, zanedbaný a neurvalý bratr Filip může být opravdovou hřivnou, jen si to uvědomit! A název románu? Mnohokrát je v něm zdůrazněno, že "andělskou tvář" obdivoval Raoul na své choti, zároveň však on za tou svojí skrýval to nejhorší. Romantikům příběh k přečtení rozhodně doporučuji!

Harry Potter

2007-10-16T09:06:00.000-07:00

Kdysi byly knihy přísně rozčleňovány - co je pro děti, co pro dospělé. Když si nějaký dospělák s radostí přečetl knihu pro mládež, pomalu se na něj koukalo jako že je blázen nebo už zase pomalu dětinští. Dnes se tyto rozdíly mnohdy stírají a je to dobře. Já jsem si například s velikou chtí přečewtla první tři díly Harryho Pottera, ačkoli jsem už vlastně v babičkovském věku. A řeknu vám, vůbec mi nepřipadalo, že je to pro mne četba nevhodná. Je to nápadité, zajímavé, člověk se chvílemi zasměje, některé figurky si zamiluje (já nejvíc toho těžkopádného lesního Hagrida) a jiné nenávidí (tedy páni, jak mě lezl při čtení na nervy učitel Snape!). Šprtka Hermiona by lezla na nervy ještě víc nebýt toho, že má dobré srdíčko a v pravé chvíli dokáže podržet své kamarády. A svět kouzel a čárů je tak podmanivý, až bych se chtěla alespoň jednou podívat do Bradavic i přes jisté obavy, že tam někde v temném lese číhá Ten, jehož jméno není radno vyslovit. Všem dospělákům, kteří příběhy malého obrýleného čarodějnického žáka ještě nečetli vřele doporučuji.

Nenasytný jako moře

2007-09-29T08:36:00.000-07:00

Že mám ráda knihy od Wilbura Smitha, to jsem už myslím několikrát vyjádřila. I když ne všechny má stejně povedené, kniha Nenasytný jako moře mezi ně rozhodně nepatří. Napínavému příběhu vévodí Nicholas Berg, na scénu vstupuje ve chvíli, kdy vlastně přišel o všechno. Mezi líčením vyplutí záchranné obří lodi Warlock se čtenář dovídá, že Nicholas má za sebou pohádkový vzestup, dlouhé léta pracoval na prestižních postech mamutí lodní společnosti Christy Marine, ženatý byl s jedinou dcerou většinového majitele Christiho, krásnou Chantelle, vychovávali spolu syna... jenomže do cesty se mu vpletl dravý a podnikavý sok Duncan Alexandr, který ho různými triky dokázal připravit nejen o výsostné postavení, ale nakonec i o manželku a o syna. Nicholas se nevzdal, za cenu obrovského zadlužení nechal podle vlastních projektů postavit obrovskou plovoucí konstrukci Warlock, která má v případě potřeby umět zachránit moderní nástupce Titanicu stejně jako obří přepravní tankery. Nikoli samozřejmě z lásky k věci, za zachránění takové lodi se vyplácejí obrovské částky. Když po prvním zásahu mezi cestujícími zachrání mladou Samanthu, mohl by příběh jejich láskou zdánlivě skončit, všechno ale naopak začíná. Samantha je horlivou přívrženkyní ekologie a ochrany přírody, což nutí Nicholase k zamyšlení - jeho poslední návrh pro Christy Marine byl obrovský tanker pro přepravu mnoho set tun ropy, má ale nezvratné důkazy, že po jeho odchodu ze společnosti jeho nástupce Alexandr projekt šidí kde může, aby ušetřil. A spustit na vodu něco tak nebezpečného, to je jako časovaná bomba. Navíc i jeho krásná bývalá manželka Chantelle, nyní paní Alexandrová, konečně procitla z okouzlení a pochopila, že její nový manžel je pořádný zmetek. Ráda by Nicholase zpátky a dělá pro to doopravdy vše. Jen silný, rozhodný a opravdu nenasytný jako moře, jen takový muž může lákavou nabídku odmítnout a ve zralém věku sahnout po nové šanci - a to v nejednom směru.

Kal

2007-09-10T08:46:00.000-07:00

Jak už jsem se onehdá zmínila, nakupovat v levných knihách se vyplatí. Padla mi tam do ruky i kniha Judy Nunn(ové, je to žena). Kniha má název Kal, což je alespoň v české překladu dvojznačné. Kal může znamenat hnus, špínu, falešné pozlátko syrových dob, ale také zkráceninu názvu města, Kalgoorlie. Ačkoli příběh začíná v roce 1892 docela jinde, osudy bratrů Giovanniho a Rica se brzo přenesou právě do Kalgoorlie, stejně jako příběh dívky Terezy či krásné Catariny. Zvláště Catarina s nemanželským dítětem hraje velkou úlohu v životě Giovanniho, který se do ní zamiluje na první pohled ještě v rodné Itálii, je však přesvědčen, že už jí nikdy neuvidí. A přesto je život právě v Kalgoorlie opět svede dohromady. Syrové, čerstvě osídlené město, kde se v záborech horlivě dobývá zlato, třebaže většina lidí nakonec skončí s holýma rukama a štěstí se usměje jen na některé. Román poněkud připomíná Poutníky Kathleen Windsorové, není ovšem tak podrobně rozpracovaný, nesleduje osudy tolika hlavních hrdinů, románové postavy však jdou dějem od mládí až do pokročilého věku. Autorka svým dílem získala přízeň mnoha čtenářů a není divu, sama pochází z Austrálie, příběh je postavený na vzpomínkách její matky a z kažé kapitolky je znát, že spisovatelce je toto téma blízké.

Matvejovo mládí

2007-08-31T08:34:00.000-07:00

Pokud jde o ruskou literaturu, nemusí to být zrovna klasici jako Tolstoj nebo Turgeněv, abyste si početli. Celý život se mnou putuje kniha od Ivana Aramileva, nazvaná Matvejovo mládí. Moje mládí je už dávno pryč a mládí té knihy také, vždyť vyšla v nakladatelství Rovnost Brno v roce 1950. Ale ten příběh nezstárl. Matvej s typickou starosvětskou ruskou rozšafností vypráví o svém dětství v malé vesničce uprostřed tajgy, o dědovi a babičce, o rodičích a sousedech, také ale o přírodě, o zvířatech. Popisuje lov na medvěda a na sobola, stejně jako zvyky při venkovské svatbě. Matvej však nechce zůstat navěky jen ve vsi, tím spíš, že by ho - pokládaného za značného nezbedu - rádi oženili. Vydává se na dlouhou cestu, napřed za domorodými Jargunci, mezi nimiž má přátele, později do do města. Městský život ho ale skličuje, schází mu volnost a neprostupné hradby milované tajgy. A přitom by mohl ve městě žít jako pán, při svých potulkách narazil v přírodě na potok plný zlatých valounů a vlastně je z něj boháč. Matvej však dobře cítí neupřímnost některých měštáků, kteří se k němu mají jen proto, že je bohatý. A navíc mu tu opět starosvatují nevěstu, o kterou nestojí. Opouští civilizaci, aby se usadil zase v pustině a živil se lovem, ale ani tím není náhle spokojen. Nedaleko od něj má v tajze svou chýši starý Jermolaj, žije v té pustině s dcerou Marfou. A Matvej, tak dlouho nevšímavý k ženám, konečně chápe, co mu k životu schází. Jermolaj by rád viděl dceru zaopatřenou, nemá nic proti jejich vzájemné náklonnosti, ale "...děti, bez požehnání se nehodí žít pohromadě, musíte zajít k popovi." Kdepak ale sehnat popa v tajze! A tak se Marfa k Matvejovi nastěhovala jen tak. Ještě jednou se Matvej objeví ve své rodné vsi, aby se dozvěděl, jak je s příbuznými, ale po krátké návštěvě se vrací k životu, který si vybral. A i milovaný dědeček Spiridon konečně uznává :"Vyrostl, nezbeda." Je to příběh, kde se autor vyznává ze sAvé lásky k přírodě, k volnosti člověka, k jeho lidské důstojnosti. A vyznává se krásně, věřte mi.

Saturnin

2007-08-21T08:59:00.000-07:00

Cítím to tak, že většina humoristických knih je napsána se zřejmým cílem sice pobavit čtenáře, ale hlavně na tom vydělat nějaké peníze, zatímco některý příběh vytryskne autorovi přímo ze srdce a asi by ho musel hodit na papír a pustit mezi lidi, i kdyby na něm nevydělal ani korunu. Takový je podle mne Saturnin Zdeňka Jirotky. Vyprávění ústy mladého, svobodného a dobře situovaného muže by nebylo ničím objevným, kdyby nešlo o to, že si onen muž v jakémsi poblouznění opatřil sluhu s nezvyklým jménem Saturnin. Sluhu inteligentního, vynalézavého, naprosto oddaného, leč mírně řečeno, poněkud zvláštního. Že ve svém dřívějším působišti donutil vlezlého lupiče k souboji řemdihy, místo aby na něj zavolal policii, to je jen nepatrná ukázka jeho zvláštnosti. Jistou nafrněnou zaměstnavatelku shodil do zahradního jezírka mezi zlaté rybičky a přitom jí korektně dokázal oznámit, že je prostřeno. Když se Saturnin objeví na scéně vedle rovněž velmi svérázného doktora Vlacha, je to dvojice k pohledání. A když se do příběhu zaplete ještě vypravěčův dědeček, všetečná teta Kateřina, její nesnesitelný syn Milouš a navíc krásná slečna Barbora, do které se lze tak, ale tak snadno zamilovat, je to příběh nejen plný humoru a paradoxu, ale i jemného porozumění. Vždycky si na něm ohromně pochutnám, třeba jen proto, abych se dočetla, že zesnulý manžel tety Kateřiny byl také lumen, neúspěšný vynálezce, jehož valně opouštěli jeho zaměstnanci, aby dali přednost bezpečnější práci v blízké továrně na třaskaviny...

Levné knihy

2007-08-13T08:49:00.000-07:00

Nevěřte, že pěknou knihu musíte koupit výhradně za drahé peníze někde v předním obchodě. Na takové výdaje já prostě nemám. Přesto nejsem škodná. Pečlivě sleduji krám se zlevněnými knihami a občas tak ulovím hotovou perlu. Jako nedávno napínavý příběh od Hilary Normanové, nazvaný Hry o moc. Kdo četl román Detektiv, který napsal Arthur Hailley, může mít představu, v jakém duchu se nese tento příběh. Namísto detektiva je tu tentokrát psycholožka Grace. Že vyřeší několik sobě podobných vraždo od ní nikdo nečeká, policie totiž hlavního podezřelého už má, je jím dospívající dívka Cathy. To ona údajně ve spánku postupně skalpelem zavraždila svoji matku i nevlastního otce, ošetřující lékařku i vlastní tetu. A je marné, že tomu nevěří starý doktor Becket který ji prohlížel, ani jeho adoptovaný syn, černý detektiv Sam. Vždyť ani Cathy si chvílemi není naprosto jistá, že zmíněné zločiny v jakémsi pominutí smyslů nespáchala a vražedný nástroj se po řase najde zahrabaný na zahradě u jejího domova. Psycholožka Grace dívce pomáhá ze všech nejvíc, protože jí s ní pojí dávné tajemství, tato pomoc jí ale přináší i nepochopení lidí, kterých si váží a má je ráda. A nakonec může stát život ji i jejího přítele Sama Becketa. Román má přes 300 stran, ale čte se doslova jedním dechem!

Mosty přes propast času

2007-07-27T08:40:00.000-07:00

Spisovatelka Ludmila Vaňková je pro mne velice rozporuplná bytost. Její romány jsou buďto úchvatné (například trilogie Král železný král zlatý, Zlá léta a Dědicové zlatého krále) nebo podprůměrné rozvleklé vyprávění (jak to dokázala v několika dalších částech které za těmito díly navazovaly). Nechť mi paní autorka promine, ale buďto je chvílemi schizofrenní a zápasí v ní dvě bytosti nebo nestíhá a na napsání některých sekvencí si najíma pomocné síly, jako to prý kdysi činil jeden z Alexandrů Dumasů. (Ale kdybyste mě zabili, teď nevím, o kterém z nich se to tvrdilo, asi o tom starším, ten prý byl samé : víno, ženy, zpěv, na práci mu patrně moc času nezbývalo). Ludmila Vaňková si mě ale zcela získala napsáním jednoho dílka, které se historickému žánru zcela vymklo. Je to román Mosty přes propast času. Kdo má rád klasickou sci-fi, asi moc nadšen nebyl, ale předpokládám, že krom mně se najde i víc úchylů, co se radují ze sci-fi polidštěné milostnými zápletkami a spoustou humoru. Krom toho se tam scény z historie také vyskytují, neboť nebeští cestovatelé dovedou spokojeně hibernovat stovky let a díky tomu mladí přecházejí z jedné doby do druhé. Že všechna ta dobrodružství prožívají vlastně zbytečně protože byli cíleně stvořeni a na Zemi vysláni v době, kdy jejich pozemští předkové jako hosté na na vzdálené planetě Adalé sledovali zkázu modré planety a vesmírný výsadek jejich dětí měl milované domovině vrátit život, to vlastně není důležité. V příběhu malé skupiny v různých etapách pozemského života bojují s různým nebezpečím a je příznačné pro román tohoto stylu, že ono nebezpečí se velmi často rodí z lidské zloby nebo omezenosti. Přesto, kořeny vesmírných cestovatelů Nea, Ré a mnohých naklonovaných Tarenů vyrůstají z této země, zde spojují po staletí své životy s pozemšťany, ať už je to kněžka z říše Inků či za časů španělské inkvizice kat Pedro (který vlastně nikdy své řemeslo nevykonával, zato se stal zdatným felčarem) nebo šlechtická dcera Isabella. Velmi působivý je i závěr knihy. Kosmiční vandrovníci
s uplývajícími staletími na této zemi přišli o většinu svého technického vybavení a je jim jasné, že s tím co jim zbývá si už dlouho svoji pozici neudrží. Přesto, osobní bezpečnost by si mohli zajistit ještě možná po několik desetiletí. Jenomže... "Žijeme zde a dnes. A naše děti už musí vyrůstat jako lidé." A to poslední, co jim zbývá, výkonné osobní zbraně, letí bez váhání do propasti kdesi v dnešním Švýcarsku. Až potud bych dala autorce za 1. Smutné ale je, že se po létech rozhodla napsat pokračování, Mosty přes propast II. Pokračování úspěšných románů ne vždy dopadne v duchu Mayova Vinnetoua či (abych byla aktuálnější) nadhazuji Wilbura Smithe s jeho Řekou bohů. Vaňkové se ten druhý vstup do stejné řeky příliš nepovedl. Ctí jí jedině to, že v tomto příběhu děj důsledně přenesla do Čech, ale humoru a nápaditosti výrazně ubylo, spádnosti také. Číst doporučuji jen skalním fandům první části, kteří za každou cenu chtějí vědět, "jak to bylo dál..." Ostatní by možná v průměru velmi dobrou spisovatelku urazili myšlenkou, že už by měla jít ve svém věku do důchodu a někde v ústraní u krbu hladit kočku.

Angelika

2007-07-16T09:10:00.000-07:00

Omlouvám se všem svým příznivcům, kteří si tu čtou a najednou nemají žádné novinky, jako bych se já ulejvala a nečetla. Opak je pravdou! Byla jsem na dovolené a kámoška mi s sebou nabalila tašku knih. Když jsem to množství uviděla, podklesly mi kolena! A o to víc, když jsem zjistila, že všechny knihy jsou o Angelice, krásné markýze andělů. Příznivce si tato dobrodružka získala v Čechách už kolem roku 1965, kdy se u nás začaly uvádět její zfilmované příběhy. Až později se veřejnost dověděla, že filmy vznikly podle literární předlohy, podle řady knih, které mají na svědomí manželé Anne a Serge Golonovi. Jak léta jdou, pan Serge Golon je dávno po smrti, ale paní Anne, dnes už dáma přes sedmdesát, ve svých románech stále pokračuje. A tak jsem měla možnost se odpíchnout od těch prvních pěti románů, které byly tak halabala převedené do filmové podoby a dočíst se, jak se Angelika - dávno předtím, než klesla do manželovy náruče - ještě vzbouřila proti králi, jak ji královští vojáci zavraždili syna, kterého měla s maršálem Plessis Belliére a ji samotnou znásilnili, jak se jí narodila dcerka Honorina... Angelika přišla o všechno, jako nebohou poběhlici ji nakonec stihl i trest nejstrašnější, kat jí vypálil cejch, nenáviděnou královskou lilii. Už ani nevěřila, že Joffrey žije, v tu chvíli si byla jistá, že celé své utrpení prožila zbytečně, že svoji lásku nikdy nenajde. Kvůli dcerce přijala novou totožnost - stala se služkou v domě bohateho hugenotského měšťana, ale její touha chránit pronásledované ji nutí plést se do věcí, do kterých by se plést neměla. Když se dovídá, že larochellští hugenoti mají být na rozkaz krále pochytáni a uvězněni, neváhála se dobrovolně opět vydat do rukou piráta Rescatora, jenž jí před časem prostřednictvím svého pověřence koupil jako otrokyni na kandijském trhu a jemuž tenkrát zapálila loď a uprchla. Slibuje mu poslušnost, jen když nalodí všechny její hugenotské přátele a odveze je do bezpečí do Nového světa. Rescator souhlasí. Teprve na širém moři Angelika zjistí, že muž, v jehož rukou se už jednou ocitla, je její milovaný a tolik hledaný Joffrey. Záměrně se jí celou dobu neprohlásil a poznat ho nemohla, protože jako renegát nosil masku. Dávno nekulhal, východní lékaři mu od dětství zraněnou nohu dokázali jakž takž uzdravit. Jenomže ten Joffrey, kterého našla, je už dávno jiný muž než ten potomek trubadúrů Languedocu, hrabě de Peyrac. Stejně jako i ona už je jiná, než bývala ve svých dívčích létech. Ačkoli od sedmého dílu už romány ztrácejí na romantické přitažlivosti, autorka jim dokázala dodat reálie skutečně se rodícího vztahu dvou prakticky si cizích lidí. Bohatství Nového světa je nezměrné - stejně takové je ale nebezpečí, číhající mezi Indiánskými kmeny, které ze zištných důvodů popouzejí proti sobě čerství kolonisté, Francouzi i Angličané. Nenávist hugenotů a katolíků také situaci neusnadňuje. Angelika musí v primitivní tvrzi dřít jako otrokyně, jen aby po boku Joffreye s hrstkou přistěhovalců přežila první zimu, hlavní problém ale spočívá v bigotnosti některých lidí, spořádaných občanů jako zástupců obou náboženství. Autorka v příběhu věrně připomíná historické události, stejně tak dění u francouzského dvora, jako například čarodějnické procesy v Salemu. Také Angelika je nařčena z čarodějnictví a pronásledována jen proto, že se jakou vzbouřenkyně v Poitou spřátelila se starou vědmou Meluzínou a naučila se od ní mnohému léčení. Zatímco opravdové zlo, zvrhlou a zrůdnou urozenou Ambroisine de Maudrigault všichni považují málem za světici, protože se každému dovede stavět do očí a okázale pěstuje dobročinnost... Opravdové napětí příběhy ztrácejí díl od dílu, ale přesto je zajímavé si je přečíst. Čtenář se tu setká také se zázrakem znovuvzkříšení Angeličina mladšího Cantora (vysvětluje se to tím, že Rescator úmyslně potopil loď, na které chlapec plul jako páže maršála de Vivonne, aby dostal chlapce k sobě), kdo si vzpomene na obrovského krále otroků, Colina Paturela, bude mírně překvapen, že se po dráze námořního lupiče stal nakonec přítelem Peyracových a guvernérem na jejich novém území, jakož i tím, že Angelika ve věku skoro čtyřiceti let ve zdraví porodila Joffreyovi ještě dvojčata, chlapce a děvčátko. Pro zájemce uvádím, pod jakým názvem zmíněné kniky vyšly: Angelika - markýza andělů, A - Cesta do Versailles, A. a král, Nezkrotná A., A. se bouří, A. a její láska, A. a Nový svět, A. v pokušení, A. a ďábel, A. a spiknutí stínů, A. - Cesta do Quebecu, A. - Angeličino rozhodnutí, A. - Cesta naděje, A. - Cesta k vítězství. A to prý je autorka ještě při síle a ghodlá dál pokračovat! Akorát zájemcům o přečtení musím sdělit, že některé díly vyšly pouze ve slovenštině!!! To snad by nemuselo vadit, jazyk je to příbuzný.

Na křídlech větrného mlýna

2007-05-28T09:14:00.000-07:00

Kdo má zájem přečíst si pěkný příběh, který není smyšlený, ten by měl vzít do rukou dílo Františka Kožíka Na křídlech větrného mlýna. Je to vyprávění o malířce Zdence Braunerové, která žila na rozhraní 19. a 20. století. Román zachycuje její život v rozmezí let 1876 až 1898. Tedy v období, kdy ženy ještě nosily korzety a dlouhé sukně, některé z nich ale už dovedly formulovat myšlenku rovnoprávnosti a bojovat za ni. Zdenka, dcera z dobré buržoazní rodiny, netíhla k vdavkám a domácímu štěstíčku, takové cíle se jí zdály příliš malé. Zvolila si povolání malířky a přes rozličná úskalí za tím cílem šla. Studovala a malovala dokonce v Paříži, žena však měla v tehdejších časech v této profesi jen malou příležitost k uplatnění, tím spíš, když tíhla k výtvarnému pojetí, které se tehdy považovalo za "příliš moderní". Nešťastné lásky jí na optimismu také příliš nepřidaly, malíře Chitussiho nedokázala milovat jinak než jako přítele, Julius Zeyer byl naopak ve stejném vztahu k ní, ačkoli on ji přitahoval od prvního okamžiku. Zdánlivé štěstí ve vztahu s Vilémem Mrštíkem nedozrálo, Mrštík od nabídky k sňatku ustoupil a dokázal Zdenku dokonce tvrdě ranit ostrou kritikou, snad už se u něj tenkrát projevovaly ony duševní poruchy, které ho dovedly až k sebevražednému konci. A šťastnější nebyla ani její náklonnost ke známému kritikovi, F.X.Šaldovi, ten zase jaksi více tíhl ke své vzdálené příbuzné, Růžence Svobodové. V příběhu se čtenář setká se spostou slavných jmen, nechybí Vrchlický, Brožík, Bílek nebo Joža Uprka či Růženin manžel F.X.Svoboda, zmiňován je mecenáš umělců - Hlávka. Kdo se chce trochu připovzdělat o jedné části české historie, tuto knihu faktu by neměl opomenout. Jejím volným pokračováním je román Neklidné babí léto.

Lékaři

2007-05-10T09:05:00.000-07:00

Jedna z knih kterou jsem doslova zhltala se jmenuje Lékaři. Prosím nezaměňovat s knihou Doktoři, tu napsal Erich Segal, rovněž autor slavné Love Story, Lékaře má na svědomí spisovateů Henry Denken. Na přebalu mého vydání stojí stručná zmínka o obsahu - Causa porodník kontra rodina postiženého dítěte. Tak jednoduché to ale není. V příběhu se jednak proplétají i jiné dějové linie, jednak samotná causa postiženého dítěte je vlastně výpovědí o lži a falešné morálce ve zdánlivě bezúhonné rodině z vyšších vrstev. Doktor Grant se musí stůj co stůj před soudním tribunálem očistit z podezření, že pouze kvůli jeho nekompetentní léčbě je nenapravitelně poškozen vnuk dobrodince celé nemocniční instituce, vlivného magnáta Reynoldse. Odhalit ovšem rodinou pečlivě střežené skandální tajemství které je klíčem, to dá mladému porodníkovi i jeho přítelkyni pořádně zabrat.

Rembrandt van Rijn

2007-04-22T12:03:00.000-07:00

Příležitostně si ráda přečtu nějaký ten životopis. Zajímavé jsou životopisy opravdu slavných a dávno již zemřelých osob, člověk se v nich dozví něco o konkrétní historické době a třebas o tom, jaké zázemí měl za sebou takový Rembrandt van Rijn, než stvořil své pověstné obrazy. Ale nepohrdnu ani životopisy hereckými, za těmi člověk musí číst často mezi řádky. A často si vykombinuje docela zajímavé věci, i když co je na nich pravdy, to se asi nikdy nedozví. Herci většinou své životopisy autorizují a podílejí se na jejich vzniku. Ne tak dávný francouzský idol Alain Delon. Už v dově jeho vrcholných filmových úspěchů se šuškalo, že minulost má podivnou a dost temnou a něco na tom asi bude, protože když se ho odvážil oslovit autor Rein Zondergeld, odmítl podávat odpovídat na jakékoli dotazy a od svého životopisu se jednoznačně distancoval. Kniha tak vznikla na základě novinových zpráv a výstřižků z časopisů, z výtahů policejních výpovědí (neboť jedním z ožehavých míst Delonova života byla smrt Jugoslávce Stafana Markoviče, který byl jednu dobu údajně jeho tajemníkem a později byl nalezen mrtev a pohozen v plastovém pytli na smetišti s odpadky). Zdá se, že slavný Černý tulipán nebo Inspektor Borniche měl v této kauze jakési máslo na hlavě! V soukromí si také moc radostí neužil, po bouřlivém románku s dávnou hvězdou Rommy Schneiderovou se neoženil příliš šťastně, syn Anthony léta ludral, pil a fetoval, další manželka mu dala po létech soužití kopačky na stará kolena, takže zůstal nešťastný, opuštěný a sám. Až se člověk musí ptát, zda v jeho případě to nemá nějakou sovislost s pořekadlem "Jak se do lesa volá, taková je ozvěna." Já měla delona na filmovém plátně ráda! Krom zmíněných filmů vzpomínám také na Geparda, Melodii podzemí, zamilovanou hříčku Kristina (právě s Rommy Schneiderovou), ze všeho nejvíc snad na film V plném slunci. Ten byl po létech zfilmován znovu (a opět úspěšně) pod originálním názvem Talentovaný pan Ripley

Dům na střeše

2007-04-10T09:28:00.000-07:00

O prodlouženém víkendu jsme byli na chaloupce a i když tam člověk takhle na jače dře na zahradě hůř než dávný jižanský černý otrok na plantážích, na čtení se chvilka také najde. Ovšem na lehké čtení, abych se zanášela klasikou či snad dokonce rozjímavě Biblí, to u mne nehrozí. Z chalupářské knihovny jsem vylovila ošumnělou detektivku s názvem Dům na střeše, kterou důmyslně zkonstruovala Mignon G. Eberhardová. Když dívka Debora přijme pozvání na čaj k vysloužilé divadelní pěvkyni, netuší, že se stane svědkyní její vraždy. Sympatický Anthony Wyatt ji přistihne v bytě zavražděné a jak se zdá, věří, že ona nezabíjela. Nabízí pomoc, která je nezkušené dívce teprve později dost podezřelá. Vždyť neviděla, kdo v střešní nástavbě střílel na pěvkyni Mary Monroe, nebyl to nakonec on sám? A proč byla Mary tak roztržitá a vyděšená a proč vlastně ji, zcela cizí osobu, ten den na čaj pozvala? Jak se k tomu všemu postaví důstojná teta Julietta, dosud dáma s nezbytnou gardénií v klopě? A jak před skandálem zachránit milovaného otce, který od úpadku v roce 1930 přežívá pouze ze dne na den? Do děje postupně vstupují sousedé, obyvatelé důstojného domu na vyhovující adrese, všichni něčím podezřelí. A samozřejmě policie, která nevěří, že vraždu neprovedla Debora. Kde je pravda? Proč došlo ke zločinu v téměř utajené střešní nástavbě, které všichni říkají "dům na střeše"? Motiv se skrývá v minulosti, čtenář si ale musí počkat téměř až do konce a pořádně se podusti ve vlastní šťávě, než dojde k rozuzlení.

Nenávist

2007-04-01T04:59:00.000-07:00

Na cestách se nejraději uchyluji k odpočinkové literatuře, když to není humoristický román, odnese to detektivka. A že mám ráda příběhy Ed McBaina, to už jsem kdysi říkala. Tentokrát jsem na služební cestu přibalila jeho útlou knížku s názvem Nenávist. Příběh z doby, kdy Bainův hrdina Steve Carella ještě pouze chodí s hluchoněmou kráskou Theodorou Franklinovou, která se právě na konci této knihy stane jeho manželkou. V tom čase jsou během jednoho týdne stejným způsobem zastřeleni dva policisté. Třetí, pátrač Hank Bush, však dovede svým kolegům v poslední chvíli předat závažné informace. Carella chápe, že se jedná o boudu a tuší, kdo za tím vším stojí, udělá ale chybu a naznačí cosi jednomu novináři. Etika neetika, tento zástupce sedmé velmoci poskytnutou informaci zvařejní a tím rozpoutá peklo, v němž může skončit nejen Carella, ale i jeho nicnetušící snoubenka Teddy... Že příběh skončí dobře a dokonce i klasickým happy endem, svatbou Carelly s Theodorou, to už jsem řekla na začátku. Kdo a proč ale zařídil, aby jako první zemřel policista Mike Reardon, to se, čtenáři ode mne nedozvíš!

Dvojí život Heleny Grahamové

2007-03-25T11:07:00.000-07:00

Velmi ráda mám tvorbu sester Brontëových, ačkoli, přiznám se, bez nápovědy se mi trošku pletou a jen pohledem do přihrádky v knihovně se vždycky ubezpečím, že autorkou světoznámé Jany Eyrové (a neprávem opomíjeného románu Vilette) je Charlotte, známý příběh Na Větrné hůrce s divokým Heathcliffem Emily a můj milovaný román Dvojí život Heleny Grahamové spáchala Anne. Příběh je psán formou obšírných dopisů úctyhodného statkáře Gilberta Markhama svému švagrovi a deníku Heleny Grahamové. Z nich se čtenář dozvídá příběh mladého chlapce, který se zamiluje do krásné, odměřené a velmi záhadné paní, která se najednou ubytuje v jednom křídle dávno neobývaného zámku místního šlechtice. A naproti tomu očima té ženy líčený příběh o vlastním mládí, lásce, nadějích a zklamání. Licoměrnost dávných dob na malém městě soudí přísně odtažitou ženu, která vychovává svého malého synka sama a snad ho - ó ta hrůza - má za svobodna a pouze se vydává za vdovu! Vždyť i nyní je téměř jasné,
že má jakési pletky se zámeckým pánem Lawrencem!I Gilbert málem podlehne těmto pomluvám a ztratí lásku a úctu o málo starší dámy jen pro svou podezřívavost, protože Helena podruhé v životě nemíní udělat stejnou chybu - věnovat své city nehodnému muži.

Vdavky Nanynky Kulichovy

2007-03-17T06:02:00.000-07:00

Ignát Herrmann je mezi českými klasickými autory uznáván hlavně kvůli svému románu U snědeného krámu. Přiznám se, že já toto jeho drama za každou cenu moc ráda nemám a kdybych se měla k panu Herrmannovi vyjádřit, mnohem lépe se mu dařilo psát romány se šťastným koncem. Jeho Otec Kondelík a ženich Vejvara byl několikrát úspěšně zfilmován (nejroztomilejší se verze, kde malíře Kondelíka představuje Saša Rašilov), kniha dostala i volné pokračování, kde v příběhu čekají přírůstek do rodiny nejen mladí Vejvarovi, ale i - ač značně neplánovaně a opožděně - také Kondelíkovi, aby měli téměř na stará kolena doma náhradu za provdanou Pepičku. Já ovšem mám nejraději Herrmannův příběh Vdavky Nanynky Kulichovy. Nejde v něm skutečně o víc, než co titul napovídá, ale je dodnes zábavné si číst o poměrech, jaké v naší vlasti panovaly před dobou historicky docela nedávnou. Nanynka je dcera domovníkových, kterou poctiví rodiče vychovali tak, aby se ze skromných poměrů povznesla. Nedrhne s matkou schody, je z ní "slečna švadlí", šije s několika dalšími děvčaty ve slušném salónu. Pokládá za zázrak, že se do její jhzkozti zakoukal učitelský praktikant, jenomže - myslí to s ní slušně a poctivě? Vždyť rozdíl mezi nimi je veliký! Totéž zajímá i matku Kulichovou a ta si neváhá zjednat jasno. Že se nápadník Novák urazí? Nene, Jindřich sice vystudoval, ale sám pochází také z prostých poměrů a nemůže se hněvat na matku, které leží na srdci blaho jediného dítěte... Dojde k slavným zásnubám, které s Kulichovými prožívá celý dům, včetně domácích a jejich dcerek, Amálky a zatrpklé, staropanenské Klotyldy. Jak je možné, že se vdává domovníkovic Nanda s nepatrným věnem a ona, dívka se vším všudy, ženicha ztratila? Jenomže Nandiny zásnuby a chystaná svatba mění jednání mnohých - nejen sousedů, ale i domácích, takže k zdárnému průběhu sňatku přiloží ruce k dílu podle možností a Nanynka Kulichova se stane paní Novákovou za skutečně úžasných vedlejších událostí.

Dámy z Missalonghi

2007-03-14T13:36:00.000-07:00

Když řeknu "Ptáci v trní," mnoho lidí si asi okamžitě vybaví televizní minisérii, kde v hlavní roli kněze zmítaného mezi láskou k Bohu a láskou k ženě nádherně ztvárnil Richard Chamberlein. Co ale takhle "Dámy z Missalonghi"? Co to má být, jak se to shoduje s "Ptáky v trní"? Ale shoduje se! Ptáci... byli natočeni podle stejnojmenné literární předlohy australské spisovatelky Colleen McCulloughové a táž napsala (mezi jinými) také román odlišného charakteru, toriž již zmíněné Dámy z Missalonghi. Hlavní hrdinkou je dívka Missy. Když prozradím, že slovo "Missalonghi" v knižním titulu je jméno milované vilky, kde žijí dvě stárnoucí sestry, s nimiž je dívka blízce spřízněná, jak asi plně zní její jméno? To však je nejmenší, co Missy trápí. "Když jí minulo třicet let, matka Missy sdělila, že teď už může mít za chladného počasí v posteli cihlu, protože už není v ranném květu mládí..." Staropanenská, všem nehezká Missy však má v srdci žár a cit, touhu změnit svůj život, který se točí kolem matky Drusilly a tety Octavie, jediné kravky a houfu bohatých příbuzných. Je marnivostí, že chce mít muže, děti a aspoň jednou v životě pěkné šaty, který by nebyly z praktických důvodů chudoby zabarvené do hněda? Zdá se, že je odsouzená hltat jen drobty štěstí z knih, které si vypůjčuje tajně v místní knihovně od exotické Uny. Jenomže potom se ve městě náhle objeví záhadný muž John Smith... Je na Missy, zda se na něj bude jen dívat, jako všechny ženy v okolí nebo se pokusí o štěstí. A co na to Una, knihovnice a přítelkyně? Pomůže, zradí...nebo je za tím vším, co se v malém městě a vilce v Missalonghi děje, ještě něco docela jiného?

Quo vadis

2007-03-12T09:37:00.000-07:00

Ne každý snáší dobře tlusté historické romány Henryka Sienkiewicze. Já je miluji. Miluji jeho Potopu a horkokrevného hrdinu Ondřeje Kmicice, Křižáci se smutným Zbyškem a ohnivou Jagienkou vzbuzují útrpnost s unesenou a poblázněnou Danuškou, nejraději mám ale román Quo vadis. Což je rčerní, jímž údajně oslovilo Kristovo zjevení apoštola Petra, když prchal z Říma. Volně přeloženo to znamená "kam jdeš, kam kráčíš?" Sienkiewicz se v této knize zcela jednoznačně staví nejen za první křesťany, ale přiklání se vlastně k názoru, že křesťanství je nutné i v současném světě. O lecčems by se s ním dalo diskutovat, kdyby tak byl naživu a viděl, co se v církevních kruzích v posledním století děje, to však jeho knize nic neubírá. Příběh lásky mezi římským patriciem Marcem a Lygií, která tajně vyznává věrouku Kristovu, by snadno mohl skončit nešťastně jako Romeo a Julie, autor však tentokrát záměrně končí v tomto případě dobře, smrt zato nemine šíleného císaře Nerona, bohužel však předtím i jeho básníka a arbitra elegance římského dvora, proslaveného Petronia. Quo vadis, to je jako pohádka, strhující, krásná, v něčem pochopitelně krutá pohádka pro dospělé.

Večerní zprávy

2007-03-06T09:03:00.000-08:00

Velmi ráda mám knihu Arthura Haileye Večerní zprávy. Podotýkám, Artura!!! Toho, co napsal také úspěšný román Letiště nebo Let do nebezpečí, nikoli Alexe Haileye, autora předlohy pro zfilmovaný seriál Kořeny. To si lidé pletou! Manželka tohoto Arthura, jehož mám na mysli, vykládala v jednom rozhovoru, jak kterási ctitelka jejího muže jednou na autogramiádě urazila. Z titulů, které napsal, neznala ani jeden, ale horovala, jak krásně napsal tu černoškou ságu Kořeny a nakonec to korunovala výrokem: "To bych neřekla, že bílý spisovatel bude mít pro černochy takové porozumnění, já vždycky myslela, že jste černý! " Tak tedy ne, Arthur Hailey Kořeny skutečně nenapsal, zato Večerní zprávy se mu povedly. Dokonale vystihl atmosféru, která panuje kolem novinářů a zprávařů, to předhánění, rivalitu při získávání sólokapra, chvat za účelem být první, kdo to napíše, odvysílá...a zároveň jakési neviditelné pouto, které ty věčné rivaly nakonec svazuje jednoho s druhým, i když pracují pro konkurenci. Když k tomu navíc přimíchal dramatickou událost (rodina předního televizního komentátora je unesena, aby mohl být vydírán), román čtenáře nemůže neuchvátit.

Balzac

2007-03-03T03:48:00.000-08:00

Že André Maurois je autor, který dovede psát o osudech slavných, to je známé. Někomu se mohou zdát jeho biografie nudné, totiž těm, co vlastně rádi nečtou a tlusté knihy bez akčního děje je děsí. K těm naštěstí nepatřím, takže jsem přímo zhltala jeho dílo s prostým názvem Balzac. Mapuje život slavného spisovatele od narození až k smrti, vypráví o jeho rodině, rozporuplně bažící po penězích, po světském pozlátku a přitom jsou mnozí příslušníci líčeni jako bytosti s krásným duchem a nevšední inteligencí, zejména Balzacova sestra Laura. Honoré, líčený jako velmi brzo zestrárlý, malý otylý mužík se špatnými zuby plane vnitřním žárem ctižádosti a představivosti a tyto vlastnosti mu dopomohou stvořit spousty dodnes uznávaných románů, z nichž bych namátkou vyjmenovala Šuany, Otce Goriota, Lesk a bídu kurtizán či Starožitníkův krám. Velmi plodný autor napsal i řadu jiných: romány Ztracené iluze, Eugenie Grandetová, Honorina, Gobseck, Lilie v údolí, Stará panna a mnoho jiných. Poslední Balzacovy roky byla jeho "múzou" polská šlechtična provdaná a ovdovělá v Rusku, Evelína Hanská, která se po řadě průtahů za něj nakonec provdala. Je nutné se ptát, zda by Honoré de Balzac stvořil tolik krásných příběhů, kdyby k tomu nebyl nucen svým neustálým nedostatkem peněz a četnými dluhy. Ostatně na závěr mne napadá onen vtip, který se o Balzacovi svého času vykládal: Do jeho obydlí vnikl v noci zloděj a za svitu lapmičky se paklíčem pokoušel dostat do Balzacovy zásuvky u pascího stolu, kde předpokládal nalézt něco cenného. Otylý Balzac ve svém typickém pracovním hábitu, připomínající kněžské roucho, ho však překvapil. A oslovil jej prý takto: "Ale příteli! Snad tu nehledáte peníze, v noci, s lucernou a se šperhákem? To jste na špatné adrese, peníze já v této zásuvce nikdy nenacházím ani ve dne a s vlastním klíčem!"

U zeleného delfína

2007-03-01T09:12:00.001-08:00

Je to už dlouho, co jsem přelouskala tlustý román Elisabeth Goudgeové "U zeleného delfína". A I když mne třeba někdo nazvě husou pitomou, co neocenila víc Hemmingwaye ani Tolstého, já se odmítám stydět. Prostě mne vzal za srdíčko ten příběh neohrabaného chlapce Viléma a dvou malých sestřiček, které má obě po svém rád. Té starší, Marianny, se však spíš trochu bojí, pro její ráznou, na dívku té doby naprosto nekompromisní povahu. Mladinkou, líbezně rozesmátou Markétu miluje. Po létech se ovšem Vilém - popleta, tragicky omýlí. Coby kolonista v nové Australské končině, píše si domů, do Anglie o nevěstu. Svého dávného příznivce a otce obou dívek žádá o ruku Markétky. Je zděšen, když na molu spatří stárnoucí Mariannu se všemi zavazadly až po sprostého papouška.A jak je to dál? Pošle Vilém nežádoucí "nevěstu" nazpět? Stane se to či ono? No jisteže se stane! Ta bichle je dost tlustá na dva příběhy! Ale jak je to dál, to si přečtěte!

Ostrov v nebezpečí

2007-02-25T09:39:00.000-08:00

V hromadě knih, které napsal zesnulý Gerald Durrell, unikne asi většině čtenářů titul Ostrov v nebezpečí. Vcelku není divu, nepatří mezi autorovy knihy, v nichž popisuje svoje výpravy za zvířaty a ani k těm nejhumornějším, kde zapojuje do děje celé své příbuzenstvo, jako je tomu například v románu O mé rodině a jiné zvířeně. On příběh Ostrov v nebezpečí, celkově vzato, nepatří mezi autorova nejlepší díla, ne ale proto, že by to byl špatný příběh, ale prostě jen proto, že pan Durrell dovedl i mnohem lepší. Přesto mne potěšil. Když mladý Petr přijede na malý ostrůvek Zenkali, připadá mu jako ráj na zemi. To ale netuší, že britská vláda hodlá na ostrově vybudovat vojenské letiště a přehradu, čímž by se porušila přirozená rovnováha a mnoho zvířecích i rostlinných druhů by na to doplatilo. A to žádný čestný člověk nemůže dopustit. Petr tedy musí jednat mezi domorodnými i evropskými mocipány tak, aby ostrov nakonec zůstal nedotčen. Ovšem, protože příběh píše Gerald Durrell, humorných zápletek a nedorozumění se kolem toho najde dost.

Ruská kuchařka

2007-02-22T09:11:00.000-08:00

Asi je trochu přízemní, co teď řeknu, ale mezi zajímavé knihy patří například také kuchařky. Nejn proto, aby se podle nich vařilo, ale dovedou také poskytnout dobrý nápad, podnět, prostě rozvíjejí fantazii. Syn mi tuhle přinesl jednu specialitku z antikvariátu, koupil ji za pětikačku. Pochází z roku 1980 a vydalo ji Lidové nakladatelství ve spolupráci se Svazem československo-sovětského přátelství. Asi už je vám jasné, že to bude kuchařka ruská, je to tak! Tlustý kuchař s kuchtíkem na přebalu utíká mezi hesly Lahůdky studené kuchyně - jednohubky - saláty - paštiky - zelenina - ovoce - pirohy... a je jich ještě mnohem víc. Knížka samotná je prokládaná výstižnými malůvkami, které se vztahují k jednotlivým pokrmům. Jde-li o sladkou chalvu, naleznete na příslušné straně obrázek exotického muže v odění bezmála orientálním, typický ruský mužik se culí na rybí závitky a u masových salátů číhá s věncem buřtů v tlamě zacuchaný černý pes, jaký možná hlídal i před zemljankou. 99 ruských specialit není tedy skvosty proto, že by byly nějak mimořádné, ale proto, že právě je kdosi sehnal dohromady, opatřil obrázky a vydal. Vážím si té knížky a dělá mi radsot, i když vařit podle ní asi sotva kdy budu.

Tulačka

2007-02-20T12:39:00.000-08:00

Mám ráda příběhy francouzské autorky S.G. Colettové, jak se jí říká v Čechách. Ve starší české produkci můžete její díla odhalit pod prostým jménem Colette. Tato žena - řekla bych, že jedna z posledních dam dávného světa - žila v létech 1873 -1954. Její první manželství skončilo fiaskem, jako jedna z nejčerstvějších "emancipovaných žen" si po rozvodu na sebe vydělávala - a to ne zrovna úchvatným způsobem, jednu chvíli například vystupovala jako závojová tanečnice v Moulin Rouge. Třebaže se tato profese nedá srovnávat s dnešními nechutnými nahatými dívkami, co se vlní v kterémsi "báru" u tyče, přece jen takové zaměstnání tehdejší ženě dosti sahalo na čest a úctyhodnost. Colette však měla vpravdě pohádkové štěstí, potkala pohledného a vysoce postaveného muže, který se do ni zamiloval, vehementně se o ni ucházel - a tak se za něj provdala. Poté napsala něco přes 50 románů, které se víceméně zrodily z jejích prožitků. A teď po tom, co jsem tu vedla dlouhé kecy v kleci - mám na mysli, že za přečtení stojí její příběh, nazvaný "Tulačka" . I ten vychází z autobiografických prvků, snad dokonce víc než ty ostatní, neboť hlavní hrdinka je tu závojovou tanečnicí a zamiluje si ji pán ze vznešené společnosti. Ale to dokola, ta omáčka, která každý příběh tvoří jedinečným soliterem, ta je pořádně peprná. A co šťastný konec? Nic vám neprozradím. Vezměte si knížku a čtěte!

Neštěstí těch druhých

2007-02-17T03:17:00.000-08:00

K dobrým kniham můžete někdy přijít velice snadno - stačí systematicky prohrabávat antikvariáty a prodejny se zlevněnými knihami. Ty kvalitní, kupodivu, se velmi často dostanou do stejné kategorie jako nepoužitelný brak, nikdo totiž není ochoten je koupit. Tak jsem přišla k útlé knížce s názvem Neštěstí těch druhých. Napsal ji francouzský spisovatel Pierre Boule, už jsem se tu o něm zmiňovala, je autorem takových filmových předloh jako je první Planeta opic či Most přes řeku Kwai. Neštěstí těch druhých sice nedosahuje takových kvalit, přesto jde o pozoruhodný příběh. Magnát Alexandre Shark se vypracoval z ničeho - pozvedl upadající otcův obchod s kaučukem a stanul na vrcholu mohutného impéria. Jediná zmínka o AIDS mu odhalí široké možnosti využití kaučuku (příběh začíná v šedesátých létech, kdy ochranné pomůcky při sexu byly dost tabu). Shark pochopí, že prezervativ je při šířící se nákaze AIDS výrobek budoucnosti a na té geniální myšlence vybuduje svůj mamutí podnik. Neváhá se ovšem kvůli ziskům uchýlit ke špinavostem, intrikám, později i vraždám - a jako by skutečně na světě někdy existovala spravedlnost, odplata je strašná.

Řeka bohů 2

2007-02-13T13:58:00.000-08:00

Není tomu tak dávno, co jsem se zmínila o knize Wilbura Smitha Řeka Bohů I. Autor spáchal i pokračování a to by milovníkovi Egypta a příznivci inteligentního otroka Taiity nemělo uniknout. Tentokrát autor převedl děj o 4000 let dopředu, do časů moderních, kdy erudovaný věděc na základě objevených Taitových svitků pátrá po utajeném hrobu faraona Mamose. Dnešní doba má ovšem svá úskalí, takže spolu s ním pátrá - a to metodami nikoli nezávadnými - i poněkud pomatený boháč von Schiller. Na podkladě starobylého scénáře se tak odvíjí scénář novodobý, kde se přidává vědcova manželka Royana, dobrodrožný anglický šlechtic a bojovníci za svobodu Egypta - suffti. Do příběhu vstupuje i ruský opilecký průvodce Boris a jeho manželka, woizero Tessay, starobylý klášter a láska nejen v podobě dik dika, tajemného zvířete, které snad ani neexistuje a jehož životnost chce prokázat sir Nicholas Quenton- Harper, ale hlavně láska lidská, jež spoutá Royanu a Nicka, Tessay i velitele odbojářů Mek Nimura. Na pozadí dávné egyptské fresky se odvíjí novodobý příběh o zlu, vášni a touze po moci. A na pozadí tohoto se do cítění všech prolíná dávná Taitova hádanka - najdete skrytou hrobku faraona Mamose?

Velká neznámá

2007-02-10T10:04:00.000-08:00

Právě jsem dočetla knihu od Archibalda Cronina Velká neznámá. Cronina mám ráda, jeho Hrad mistra kloboučníka pokládám za jedno z mistrovských děl beletrie, potěší i Příběhy z černého kufříku. Velká neznámá je příběh trochu tajuplný a hodně pochmurný, jak už to tak Cronin dovede. Hlavní postavou je mladý Pavel Mathry, student, který doufá, že jednoho dne se sám stane učitelem, aby ulehčil život své sedřené mamince, vdově. Ze stejného důvodu si o posledních prázdninách sežene práci, kde ale musí předložit rodný list. Po týdnech podivného mantčina chování a vykrucování, kdy rodný list není k nalezení, musí se nakonec dozvědět pravdu, kterou z lásky k němu matka celá léta tajila. Není vdova a on není poloviční sirotek. Otec žije - či spíše živoří - ve vězení, protože byl před patnácti léty odsouzen pro vraždu na doživotí. Pavel je otřesen, vzpomínky na veselého, podnikavého otce nepřipouštějí možnost, že by mohl být vrahem. Jemný, nepříliš praktický chlapec se pustí po stopách dávného zločinu, naráží však na překážky z míst nejvyšších, nikomu z tehdejších zúčastněných by se totiž nehodilo, kdyby se po létech měl prokázat justiční omyl. Čtenář brzo pochopí, že otec Mathry byl v mládí sice trochu lehkomyslný a do větru, ale že tenkrát nevraždil. Všechny stopy vedou k člověku, který požívá ve městě neomezené úcty. Pavel však musí vynaložit všechny síly, aby své předsevzetí dotáhl do konce. Bez pomoci jiných by se mu to nikdy nepodařilo, dozrává v tom boji v muže, odhazuje maloměstské předsudky vůči dívce, jejíž čest byla pošpiněna. Největší boj však nastává, když je otec Matrhy osvobozen a rehabilitován. Patnáctileté vězení se na vcelku příjemném člověku nepevného charakteru tvrdě podepsalo - místo dávného veselého tatínka je vedle Pavla chamtivý, nenávistný, hrubý muž na prahu stáří. A Pavel ještě jednou, už docela sám, musí v této situaci nalézt jediné správné řešení.

Tajný deník čínské císařovny

2007-02-07T08:56:00.000-08:00

Pokud se komu líbila kniha Řeka Bohů I. (Wilbur Smith), měl by se vrhnout i na Tajný deník čínské císařovny od Johana Fabricia. Knihy jsou si podobné tím, že jejich fiktivní příběh vypráví kdosi v první osobě. Zatímco v Řece bohů je to otrok Taita, Fabricius zvolil za vypravěčku samotnou císařovnu. Stará nemocná žena krátí své chvíle tím, že štětečkem a tuší maluje na bílý papír písmenko po písmenku a líčí svůj život. Vrací se daleko do času svého mládí, kdy byla jako mladičká mandžuská dívka Jehonala vybraná do harému Císaře, Pána Deseti Tisíc Let. Spolu s ní šla i plachá sestřenka Sakota, daleko jemnější a krásnější, hodná nejvyššího rangu císařských konkubín. Císaře však upoutala daleko originálnější Jehonala, která měla naštěstí dost rozumu a dovedla využít jeho přízně. Co na tom, že v jejím srdci byl od nejútlejšího mládí mladý válečník Žung Lu, pohledný bratránek, pro něj byla ztracená! Jehonala se dovedla vřadit do proudu intrik císařského dvora, jejím přičiněním se sestřenka Sakota stala císařovou manželkou, z obávaného eunucha Li lien-jinga si stvořila poslušný nástroj... Když dala vyžilému císaři vytouženého dědice, její moc ještě stoupla. Císař záhy na to zemřel a byla to ona, kdo se jménem svého nezletilého syna chopila vlády. Intriky a násilí byly nutnostmi, která ji udržely u moci, ale mezi tím nechyběla ani láska, Žung Lu byl povýšen a povolán ke dvoru. K osudu císařovny však nepatří láska, pouze moc. Příběh je rekapitulací dlouhého života a početných skutků dobra i zla velmi opuštěné ženy. Sakota ji zradila, Žung Lu byl zapuzen její bláhovostí, vlastní syn se stal stejným zhýralcem jako jeho otec a na podkladu všech těchto smutných skutků stále seděla na trůnu a proti bílým barbarům bojovala žena, kterou národ napřed nenáviděl a nakonec miloval a obdařil ji přezdívkou "Starý Buddha".

Atlas rostlin

2007-02-04T10:17:00.000-08:00

Není to beletrie, není to detektivka ani zamilovaný či historický román, v těch směrech nepobaví, lze se z ní ale leccos přiučit i po létech. Taková je kniha, o kterou jsem před časem doslova zakopla v jednom antikvariátu. Pochází z roku 1960, ve znaku má písmena SNDK což znamená, že ji vydalo Státní nakladatelství děktské knihy. V dalších údajích se každý může přesvědčit, že byla vydána nákladem 30 000 výtisků, stála 42, 50 Kčs. a určena byla čtenářům od 9 let. Ochotně jsem se přiřadila k tak mladistvým, i když už je mi drahně přes padesát, jde totiž o jakýsi atlas rostlin, pro který obrázky namaloval velice věrně Karel Svolinský a texty je doprovodil Jaroslav Petrbok. Kniha mne, městskou ženskou, vysloveně nadchla. V roce 1960 jsem nebyla vyhovující osůbkou, která by dostala tuto knihu od rodičů a ani potom se se mnou život nemazlil. Dnes ale mám možnost listovat v té rukojeti pro vzdělaná dítka kolem roku 1960 a rozeznávat třeba... jaký je rozdíl mezi pampeliškou srstnatou a prapodivně jí podobnou kozí bradou luční.

Nenávidím a miluji

2007-01-31T08:31:00.000-08:00

Víceméně náhodou se mi dostala do rukou kniha od Valji Stýblové, nazvaná Nenávidím a miluji. Vydání pochází z roku 1969 a podle průvodního slova na přebalu soudím, že to je vydání první. Název je doslovným překladem veršů římského lyrika Gaia Valeria Catulla "Odi et amo" a přesně o to v příběhu také jde. Tvrdit ovšem, že děj knihy pojednává o nezlomné lásce stárnoucího středoškolského profesora ke své studentce a pozdější manželce Magdaleně, zatímco Magdalena je nespokojená coura, co mu podvrhne cizí dítě a po několika nevěrách mu nakonec podrazí nohy svým útěkem do zahraničí, to by bylo příliš jednoduché. Profesor, již starý pán, vypráví celý ten příběh doktorovi, svému bývalému žákovi. A s odstupem let při té rekapitulaci zjišťuje, že i sám udělal v tom podivuhodném vztahu s velmi mladou ženou mnoho chyb. Přesto sice nenávidí, ale i miluje Magdalenu až do hořkého konce - a ten je skutečně překvapivý, protože spisovatelka důmyslně graduje své vyprávění tak, že čtenář teprve při několika zbývajících stránkách pochopí, co je vlastně mladý doktor a ochotný posluchač zač - a co se stalo s Magdalenou. Valja Stýblová pracovala sama jako lékařka, konkrétně byla docentkou neurologie a ve volném čase se věnovala literární činnosti. Napsala ještě knihy Mne soudila noc (její prvotina), Moje velká láska a Dopis Kláře. S hanbou přiznávám, že jsem ani jednu z nich nečetla.

Podhorská vesnice

2007-01-23T09:44:00.000-08:00

Vím, že se asi leckomus nezavděčím, protože číst klasiky, to se dnes už jaksi nenosí. A Božena Němcová je bezesporu klasickou zástupkyní českého spisovatelství. Její Babičku nás kdysi nutili číst ve škole a snad proto si starší generace Němcovou vůbec nepustila do srdce. Její tvorba ale, to je kus historie. I když vezmete do rukou například román Podhorská vesnice. Vedle rodiny vrchnosti - hraběnky, mladého hraběte, jejich schovanky Jelenky - líčí i chudé, dívku Dorlu a její babičku, dráteníka Jana či úlisného darebáka Srnu. Nesmí chybět ani láska, takže jinoch Pavel kouká po chudé Dorle a Hrabě Hanuš nezůstane chladný k hezké Jelence, ale příběh rozhodně není selanka o lásce, je to silný příběh na podkladu tvrdé reality. Samozřejmě, autorka s krásnou duší se nevyhnula určité naivitě - popisy vztahu mezi šlechtou a poddanými jsou tak ideální, že by je bylo možné přirovnat k utopii, to snad ale nelze mít autorce za zlé.

Vzala jsem si bestsellera

2007-01-21T03:07:00.000-08:00

Není tomu tak dávno, co ve vysokém věku zemřel spisovatel Arthur Hailey, autor mnoha zdařilých románů. O tom, že jeho témata jsou skutečně zajímavá svědčí fakt, že několik jeho literárních předloh bylo zfilmováno a filmy se dočkaly velkého úspěch (například Hotel, Letiště). Ne nadarmo o jeho životě sepsala knihu jeho manželka Sheila a nazvala ji Vzala jsem si bestsellera. On snad totiž vážně každý jeho román je špičkový. Postupně se zmíním o všech, které jsem přečetla, dnes začnu románem Kola. Je to příběh z prostředí automobilek, navrhování nových aut, jejich výroba a úspěšné uvedení na trh je tu alfou i omegou, nic z toho by ale samozřejmě nemohlo vzniknout, nebýt lidí. A o lidech, o jejich životech a sokromých osobách je ten příběh také. Jak dopadne pod tlakem manželství Adama Trentona? Bude vůdčí osobnost Brett dosmrti jen navrhovat auta nebo se odhodlá svůj život změnit? Hailey má v každém svém příběhu lidi živé a blízké, ztotožnit se s jejich problémy může každý - a v tom možná vězí jeho úspěch.

Katova píseň

2007-01-19T09:21:00.000-08:00

Milovníci závažných příběhů by neměli vynechat ze svého repertoáru knihu Normana Mailera Katova píseň. Údajně vznikla na mitivy skutečných událostí a čtenáře by nemělo odradit, že je to kniha tlustá přes 600 stran. Jejím antihrdinou je na doživotí odsouzený muž. Odmalička nebyl jako ostatní a problémy kvůli tomu neměl jen on, ale i jeho rodina. Příkazy, zákazy, domluvy ani tresty vůbec nic nevyřešily. V dospělosti naplánoval přepadení a zastřelil přitom několik lidí. Odsouzen k doživotnímu vězení projde pozoruhodnou proměnou. Pod vedením psychologů v sobě objeví malířský talent, doplňuje si vzdělání a postupně začne přwehodnocovat své chování. Je to vlastně jiný člověk než ten, ktzerý bestiálně vraždil. Při své inteligenci chápe, že ve zmírnění trestu nemůže doufat. Zároveň však považuje doživotní vězení za nesnesitelné a zažádá s rozmyslem o trest smrti. Proti němu ovšem stojí jak platné zákony justice tak lidé, kteří trest smrti zásadně neschvalují.

Kapitán Fracasse

2007-01-17T09:32:00.000-08:00

Milovníky kvalitních zamilovaných románů bych ráda upozornila na knihu Théophila Gautiera Kapitán Fracasse. Gautier byl mladším vrstevníkem Honoré de Balzaca a zatímco Balzacova díla už dnes většina čtenářů snadno nestráví, Gautierův příbeh si dodnes své milovníky najde a nikdo se nemusí cítit zahanbený, že by snad četl nějakou pokleslou literaturu. Oč v zásadě jde mohou vědět ti, kdo viděli podle této předlouhy stejnojmenný film, kde v jlavní roli vystupoval Jean Marais. Kdo film neviděl, tomu to prozradím: poslední potomek velmi úctyhodného, ale naprosto chudého rodu baronů Sigognaců živoří s jediným sluhou na polorozpadlém zámku, jednou ho ale o přístřeší požádá tlupa kočujících komediantů. Mladíkovi padne do srdce naivka Isabella a z lásky k ní zámek opustí a vydá se s herci do Paříže. Když po cestě zahyne komik, baron potlačí svoji hrdost a nahradí jej na jevišti v roli populárního vychloubačného kapitána, který nesmí chybět v leckterých komediích. Pod maskou není poznán, nemůže však dost účinně chránit Isabellu před pozornostmi markýze de Vallombreus. Když však vášnivý mladík naivku unese do venkovského zámku, baron a tlupa komediantů spěchají dívce na pomoc. Sigognac se s markýzem utká a těžce ho zraní, ve stejné době ale přijíždí na zámek markýzův otec, aby zabránil zločinu krvesmilstva. Přiznává, že Isabella je jeho dcera. Její matku kdysi velmi miloval, ale z politických důvodů se musel oženit podle svého postavení. Matka i s dcerou uprchla ke kočovné společnosti divadelníků a on je celou dobu hledal. Matka již není dlouhé roky naživu, ale dceru může konečně přijmout za vlastní a zaopatřit podle jejího původu. Sigognac si zoufal. Jako chudý šlechtic mohl k sobě pozvednout prostou herečku a neučinil to, protože ji nechtěl strhnout do vlastní bídy. Bohaté komtese ale nesmí křížit cestu aby se nezdálo, že jeho city mu diktuje vypočítavost. Vrací se do svého smutného domu. Po několika měsících jej ale vyruší markýz Vallombreusse. Z těžkého zranění se uzdravil, z vášnivého poblouznění pro herečku vystřízlivěl a naučil se bratrsky pečovat o nově nalezenou sestru. Ví, že Isabella se trápí láskou k baronovi a dělá jim tedy prostředníka. Závěr je vysloveně pohádkový - dojde ke svatbě, Isabella se postará o všechny členy divadelní společnosti a potom vyláká svého milého do Paříže a v jeho nepřítomnosti nechá opravit jeho zchátralé sídlo v původní pohodlný zámek.
A aby toho nebylo málo, když jse Sigignac vykopat hrob pro svého milovaného kocoura, který s ním prožil všechny krušná léta, narazí na truhličku s pokladem. Jistý jeho předek kdysi táhl do bitvy a aby ochránil svůj majetek, všechno cenného uložil a zakopal. Tajemství ukrytého pokladu se nedochovalo, ale právě od toho předka započal úpadek Sigognaců, kterým se teprve s Isabellou vrátilo do domu štěstí a blahobyt.

Řeka bohů

2007-01-14T01:15:00.000-08:00

Wilbur Smith a jeho román Řeka bohů! Neohrnujte nos, vy, kteří jste viděli na motivy této knihy zfilmovaný televizní miniseriál! To je Pánbůh a hornudle! Osobně jsem se divila, jak mohl renomovaný autor dát svolení k uvedení takového paskvilu - a jak vůbec mohli scénáristé takový paskvil vyrobit se tří vydařených románů! Řeka bohů I. je dějově zasazená do starobylého Egypta. Jejím hlavním hrdinou je eunuch Taita, který celý příběh vypráví. Jako otrok všemocného vezíra vychoval jeho dceru, krásnou Lostris, jíž v dospělosti přes své zmrzačení miluje láskou muže. Lostris je však od dětství zamilovaná do hrdinného Tana, pána Haraba. Její láska nemá naději na úspěch, protože její otec Tana nenávidí. Taitovy pikle navíc způsobí, že po Lostris zatouží sám stárnoucí faraon. Na pozadí dávné egyptské historie se rozehrává příběh lásky a zrady, vášně a nenávisti. Taita, ač city někdy muž a hrdina, nezapře v jiných chvílích slabost eunucha a opatrnost otroka, obávajícího se o svůj život. Přesto je to právě on, kdo věrně podporuje zamilovanou dvojici po řadu let. I Lostris, vládnoucí regentku, i Tana, slavného vojevůdce. Příběh nemá š'tastný konec, na to upozorňuji čtenáře, kteří takové završení vyžadují. Právě proto působí celoživotní příběh Lostris a Tana tak silně. Ale přitom si nelze nezamilovat i Taitu, trochu úskočného a mazaného, hrdinu i zbabělce, eunucha a otroka.

Jeeves

2007-01-11T12:28:00.000-08:00

Řeknu vám, kdo se rád směje, měl by do obou rukou popadnou útlé knížečky od autora, který má úctyhodné jméno Pelham Grenville Wodehouse. Ale ne všechny. Ač byl spisovatel zaměřen výhradně na výrobu humoristických románů, každý tolik nepotěší. Zato každý příběh, který má něco společného s Jeevesem, to je bomba! Jeeves je totiž sluha, komorník cosi jako Jirotkův Saturnin. Saturnina ovšem předčí co do bizardnosti nápadů, s nimiž řeší problémy svého pána. Jeho mladý velitel vypráví ty historky osobně a když si představíte styl řeči a tok úvah mladého zpovykaného pána z dobré rodiny a líčení zapeklitých kombinací, jichž se pro něho pohotový a inteligentní Jeeves dopouští, můžete se uřehtat. Pokud si pozorný čtenář neodpustí vážnější myšlenku, je to jistě ta, že Jeeves svého povrchního pána velmi převyšuje, což ale vůbec neubírá krátkým povídkám na půvabu. Samotné líčení začátků, kdy mladý muž po bujných nočních oslavcách nebyl právě reddy a u dveří mu někddo zazvonil, to je bonbńek! "Slezl jsem z pohovky a otevřel dveře. Venku stál takový uctivý mužský a řekl:"Bylo mi dáno na srozuměnou, že potřebujete osobního sluhu!" Jenomže... Ne, nic neprozradím. Vezměte sami do rukou sbírku povídek, která se jmenuje Případů se ujímá Jeeves.

Chuť i vůně

2007-01-09T12:25:00.000-08:00

Starosvětské vyprávění o lásce několika generací, příchuť tabáku a první reklamy, to se člověku promítne po přečtení knihy Chuť i vůně od anglické spisovatelky Doris Leslie. Chuť a vůni totiž musí mít tabák a všechny tabákové výrobky a právě o tom kniha pojednává. Když se mladičká Kateřina zamiluje do elegantního Richarda Templa, je ona dědičkou váženého Hansonova obchodu tabákem a on začínajícím malířem, který kráčí ve stopách slavného strýce. Kateřině se zdá, že jejich láska bude naprosto jedinečná a mírně jí pobuřuje veskrze korektní dvoření nevábného a solidního Viléma. Postupující vývoj světa ji donutí se stát z něžné dívky prozíravou obchodnicí i za tu cenu, že ztrácí Richardovu lásku. Ale ještě mnoho let musí uplynout, než ocení podporu Viléma Roscoe, přijme konečně jeho mnohokrát opakovanou nabídku k sňatku a po jeho boku se rozmáchne k největšímu rozvoji Hansonovy firmy. Osud se však neúprosně opakuje a její jediná milovaná dcera Rosamunda se nevhodně zahledí do rozverného důstojníka Ralpha Malloryho. Její odboj proti rodině jde dokonce tak daleko, že s Ralphem tajně uprchne až do Kapského města. Po létech se stárnoucí Kateřině vrací do domu vnuk Kryštof, Rosamunda však za své pobluznění zaplatila v daleké cizině životem. Kryštof a firma je to jediné, co ji v životě zbývá, firma však stagnuje, tabákový průmysl se neúprosně vyvýjí cestou, kudy ona už pro svůj věk kráčet nemůže. A Kryštof odchází do boje v předvečer války, která se později nazývá první světovou. A je jen jediné, co Kateřině ještě zbývá - věrný manžel Vilém.

Zamrzlá loď kapitána Flinta

2007-01-07T03:33:00.000-08:00

Myslím, že už jsem se zmínila, jaké pěkné příběhy uměl psát pro děti bývalý lodní kapitán na penzi, Artur Ransome. Mezi ně rozhodně patří i kniha Zamrzlá loď kapitána Flinta. Kdo by v ní hledal nějaké třeskuté napětí, jaké můžete vysledovat třeba v příbězích dětského detektiva Kalle Blomkvista od Astrid Lingrenové, hladal by marně. Kniha patří do série dalších Ransomových příběhů o sestrách Blackettových a jejich kamarádech, sourozencích Dickovi a Dorotce. Vyskytuje se tam však také loď a v ní pobývající starý pán, kterého si děti přibásní do role zlotřilého pirátského kapitána Flinta. Bodrý chlápek má ale přes své mrzoutství zlaté srdce a ochotně s dětmi hraje tuhle hru, takže se vlastně přece jen děco děje. Ne spádně, ne překotně, je to prostě zábavný, plynulý tok velmi hezkého vyprávění. Neklidnému mladému človíčkovi, který by raději seděl u počítače a tahal za nějaké čudlíky při jakési přiblblé válečné hře bych tuto knihu nikdy nedoporučovala. Pokud takové mládě vůbec ještě čte, určitě by ho toto dílko unudilo. Ale mladý čtenář snílek, ten si jistě počte! A když na závěr při skutečně nebezpečné akci Dick s Dorotkou dobudou "Severního pólu", dočká se vlastně i nějakého toho dobrodružství.

Klenoty přírody

2007-01-02T08:45:00.000-08:00

Jeatlipak patříte k lidem, kteří vezmou občas do rukou také knihu s určitým vzdělávacím zaměřením? (A to nemyslím zrovna učebnici angličtiny. Třebaže je angličtina bezesporu světovým jazykem, zdá se mi, že na české půdě se to s jeho výukou v posledních létech až přehání). Mám na mysli například publikaci s názvem Klenoty přírody. Pojednává o drahých kovech, kamenech a špercích. Vedle popisu i fotografií jednotlivých kamenů se tu setkáte i se způsobem jejich těžby nebo nejčastějším způsobem zpracování. Autoři Sobolevskij a Bouška se zmiňují i o historii některých nejvzácnějších šperků.Není řečeno, že knihu musíte přečíst jedním dechem, od první do poslední stránky, stačí po chvilkách zalistovat a pročíst, nač vám padne zrak. Je to krásná exkurze po nerostech, které se nalézají na naší planetě.

Duhový had

2006-12-30T04:24:00.000-08:00

Mám ráda knihy Barbary Woodové. Mají dobrý děj a přitom spád, prostě beletrie jak má být. O některých vám čase povím něco víc. Snad nejraději mám příběh bezmála detektivní, s názvem Duhový had. Je o mladé dívce Joaně, která se po smrti rodičů ocitá na světě sama. Matka jí stačila sdělit, že nad jejich rodem visí kletba, jejíž kořeny pocházejí z Austálie a tomu se dá dost dobře věřit, protože prarodiče Joany léta žili a pracovali v Austrálii jako misionáři. Joana se tedy vypraví do vzdálené země. Farmář Hug Westbrook jí napřed nebídne na své farmě Merinda přístřeší, později místo vychovatelky, nakonec manželství. Zdá se, že Joana by mohla být v harmonickém svazku šťastná, stále jí však pronásledují podivná tušení a zlé sny o mýtickém Duhovém hadu. Navíc jí nedává spát ani vzácný veliký opál z pozůstalosti prarodičů. Kde jej prostí misionáři vzali? Nezbývá, než vypravit se do samotného srdce Austrálie mezi divoké domorodce, aby vše pochopila a odčinila veliké bezpráví. Jen tak totiž může rodovou kletbu zlomit.

Mary Bartonová

2006-12-27T12:05:00.000-08:00

Pokud vám nevadí příběh vpravdě černobílý a přitom romantický, stačí vzít do rukou knihu E.Gaskellové Mary Bartonová. Román poprvé vyšel v roce 1848, to je také nutno vzít v úvahu. Mladá autorka líčí příběh prosté švadlenky z Manchestru, která zavrhne k sobě vhodného nápadníka Jema jen proto, že jí poplete hlavu hezký továrníkův syn Harry. Nezmění se ale její city, když je Jem zatčen a obviněn z vraždy? Možná ji v těžkých chvílích nebude oporou zlomený opilecký otec, ale přítelkyně, slepá Markétka, její dědeček a spousta obyčejných lidí kolem ní jsou ochotni ji podat v rozhodující chvíli pomocnou ruku... Pravda, chudí jsou tu vlastně všichni předváděni jako hodní a neprávem odstrkovaní, bohatí jsou vesměs ti špatní, ale přesto román stojí za přečtení - i za kousek zamyšlení.

Dědictví z New Orleansu

2006-12-19T12:24:00.000-08:00

Máte rádi knihu Margaret Mitchellové Co vítr odvál? Možná nevíte oč jde a spíš vám napoví titul, pod jakým kniha nejčastěji vycházela v Čechách a jaký nesl i slavný film, který podle ní vznikl: Jih proti Severu. Ne, o filmu ani o této knize dnes hovořit nechci, ale milovníci by měli vzít do rukou knihu nazvanou Dědictví z New Orleansu, Napsala ji Alexandra Ripleyová a ta má z prvně jmenovaným románem společného to, že ji dědicové Margaret Mitchellové uznali za vhodnou, aby dopsala kke slavnému Jihu proti Severu přímé pokračování. Tam je znovu nezkrotnou hrdinkou Scarlett O Harová a maličko potměšilý, stárnoucí už Rhett Buttler, kteří se jako rozdělená manželská dvojice nakonec musí nalézt. V románu Dědictví z New Orleansku autorka dobu Scarlett O Harové o dost předchází. Na osudu mladičké Marie líčí dobu, kdy New Orleans ještě patřil převážně kreolskému obyvatelstvu a nad faktem, že někdy bude náležet Americe ohrnují nos nejen tito, ale dokonce i černí. Mary bez rodiny, jen s jedinou stopou, která vy jí mohla pomoci nalézt ve městě příbuzné, pluje den co den v davu bezejmenných, i když ještě před samotným vyloděním zasáhne její nedotčené srdce krásný mladý muž na pozadí skvostné plantáže. Kreol Valmont Saint Brévin pochopitelně o mladičké dívce ani neví a když se poprvé střetnou, má důvod se domnívat, že Mary patří k domácnosti lehké dámy Rose... Tento omyl a nedorozumnění formuje osud Mary a ostatně i Valmonta až do samého konce, který v duchu zamilovaných románů přece jen musí dopadnout dobře!

Ed McBain

2006-12-13T09:14:00.000-08:00

Kdo má rád detektivky, tomu vřele doporučuji vzít do ruky příběhy Ed McBaina. Sečtělý borec jistě ví, že se za tímto pseudonymen skrýval člověk Evan Hunter, který dovedl napsat i tak solidní román, jako je Dřungle před tabulí (mimochodem, byl úspěšně zfilmován). Pod pseudonymem však napsal velké množství detektivních příběhů, které jeho ostatní tvorbu téměř zastínily. Ve většině z nich vystupuje detektiv Steve Carella, ovšem zdaleka ne v hlavní roli, protože vedle něj řeší delikty i závažné zločiny celá řada jeho kolegů, od mladého Berta Klinda po silně neortodoxního Žida Mayera Mayera. Autor situuje děj do fiktivního 87. okrsku, který je sice vymyšlený stejně jako jména všech vystupujících osob, nicméně vyšetřovací metody popisuje natolik věrně, aby si čtenář mohl udělat vlastní obrázek, jak to na policii chodí. A neváhá nastínit děj i ze dvou pohledů - pro jedny jsou policisté záchranci a hrdinové, zatímco jiní v nich vidí jen sprosté fizly, co jim lezou do soukormí. Tak to asi je na světě všude. McBainovy příběhy se dobře čtou, mají spád, v určitých pasážích vtip a neurazí, rozhodně nejde o brakovou literaturu. Příležitostně se o některých zmíním blíž.

Poklad na ostrově

2006-12-09T12:46:00.000-08:00

Prakticky knižní klasikou co nikdy nezklame bych nazvala příběh Roberta Louise Stevensona Poklad na ostrově. Však proto snad byl tolikrát zfilmován i když ne vždy se stejně dobrým výsledkem. Každý si asi vzpomene na mladého Jima Hawkinse, který se řízením osudu dostal zpod ochrany máminých sukní v rodinném hostinci až na moře a mezi piráty. A to všechno kvůli tajemné mapce a pokladu, který prý je - to by nikdo neuhádl - ukryt na jistém ostrově. Rovněž klasická je postava jednonohého piráta Johna Silvera, který je mezi lotrasy zdánlivě nejrozumnější a krotí konflikty mezi svými druhy a zákonným kapitánem lodi. Ačkoli nade všemi piráty visí hrozba šibenice, tento diplomat s dřevěnou nohou je čtenáři sympatický. Bláznivý Ben Gunn na ostrově sice zdánlivě prahne jen po sýru, ale kam se tedy poděl poklad? Je zajímavé, že tuto knihu pokládal i dřívější režim za natolik nezávadnou, že v průběhu oněch let vyšla dokonce několikrát. Jen jednou ale pod zkomoleným názvem Ostrov pokladů.

Heinrich Schliemann

2006-12-04T09:16:00.000-08:00

Irving Stone je autorem mnoha pěkných románů, co se týká životopisných, má na svém kontě například Řecký poklad. Jestlipak jste v dětství také snili o tom, jak asi vypadala starověká Trója? Takových lidí je na světě jistě hodně. Jeden ale své dětské sny přenesl do skutečnosti a umanul si, že to, co do té doby lidé pokládali za pohádku nebo legendu, také skutečně najde. Němec Heinrich Schliemann patřil k lidem, kvůli kterým není možné zavrhovat Německo, že kdysi zrodilo Hitlera. I on šel za snem, ale ten sen znamenal tvrdou diktaturu a smrt milionů lidí. Schliemannův sen byl veskrze šlechetný a chvályhodný a on pro jeho naplnění neváhal učinit vše. Shromáždil nesmírné jmění, které mu mělo umožnit nezávislé pátrání. Oženil se s Řekyní, u které předpokládal porozumění pro svůj záměr a manželství bylo kupodivu šťastné, ačkoli rozdíl mezi mužem a ženou činil třicet let. Jenomže sedmačtyřicetiletý Henry Schliemann (jak si dával říkat když přijal americké občanství) nebyl starý! Klidně se dokázal stát manželem sedmnáctileté dívky i geniálním objevitelem města, které před tím podle ostatních bylo jen Homérovým výmyslem. O tom všem píše Stone ve své knize poutavě i s velikým porozumněním.

od úterka do soboty

2006-11-27T12:59:00.000-08:00

Mezi nepřeberným množstvím knih, které mi v dětství a v létech dospívání prošli rukama, vzpomínám na malou knížečku, kterou napsala česká autorka Alena Santarová a jmenovala se Od úterka do soboty. Tu jsem měla moc ráda a četla jsem ji několikrát, s oblibou jsem ji vláčela s sebou na prázdniny tak dlouho, až se mi ji nakonec podařilo někde ztratit. Od té doby jsem ji nikde koutkem oka nezahlédla, snad tenkrát vyšla opravdu poprvé a naposled. Nevím proč, protože to byl příběh v duchu detektivek pro děti, srovnatelný s příběhy o Kalle Blomkvistovi a jím podobným. A ani ideově dlouhé roky nemohl nikomu vadit, protože byl dobře naroubovaný na tehdejší poměry. V lese za městečkem vznikl pořár a všichni jsou přesvědčeni, že to zapálily neopatrné děti, když se vraceli večer v lampiónovém z bramborové brigády. Jenomže malý Martínek, který byl nemocný a tak se nudil a koukal z okna, viděl ještě něco navíc. Dlouho to ovšem nechce povědět ani svému velkému kamarádovi od SNB, protože by prasklo, že neležel v postýlce, jak měl nakázáno od babičky. Vedle Martina se ovšem rozehrávají příhody okolo starších školáků, z nichž někteří jsou poctiváci a jiní zase ne, jak už to bývá.

Nahý jsem přišel na svět

2006-11-25T08:16:00.000-08:00

Nejen srandou živ jest člověk, občas to chce také vzít do ruky něco vážnějšího ke čtení. Potěšila mne kniha Davida Weisse Nahý jsem přišel na svět. Je o velikém francouzském sochaři moderní doby, o Augustu Rodinovi. Líčí jeho dětství a mládí, jeho vrozený tvůrčí žár a zápal. Chlapec, který se narodil nemladému venkovanovi, který nakonec dělal pařížského poslíčka, měl totiž od narození umělecké předpoklady. Pokreslil kdeco - rodina ovšem byla zděšená. Její jedinou metou bylo, aby si člověk dokázal slušně vydělávat na živobytí. Toho dospívající Auguste naprosto nebyl schopen a všem jeho blízkým se zdálo, že kreslením podivuhodně syrových lidských těl si nikdy nemůže vydělat ani frank. Mladík šel s tvrdou hlavou neústupně za svým cílem...Ale co všechno musel překonat, aby se stal uznávaným sochařem a obhájil své nadčasové ztvárnění lidských postav, o tom velmi citlivě vypráví právě rento román.

Unesli Mňouka, Baskerville!

2006-11-22T09:52:00.000-08:00

Je nesporné, že na tomto světě byla napsána spousta hodnotných knih. Mnohé jsem i četla. V bežném všedním shonu se ale na takovou četbu příliš nesoustředíte, alespoň já dávám přednost humoristickým příběhům. Za jeden z výborných pokládám útlou knížku Miroslava Švandrlíka s názvem "Unesli Mňouka, Baskerville!" Populární figurky žáků Kopyta a Mňouka už z pera tohoto autora potkalo kdejaké dobrodružství, tentokrát ještě ke všemu dostali do party čtyřnohého pomocníka. Příběh začínající slovy "Na starém hřbitově vyl pes" rozvinul autor vzápětí s humorem sobě vlastním ve vyprávění, jak ten zoufale vyjící pes dostal pro jistou podobnost jméno Bakerville. A přes svérázné výroky kastelána Štětky, jeho zetě učitele Pěničky a jiných zúčastněných osob provede čtenáře příběhem o kulhavém práskači a partě vykrádačů, kterou nemůže vypátrat ani kapitán Ošmera, ale pravda, žáci Kopyto a Mňouk posléze ano, i přes tu neblahou epizodu, kdy zlotřilci prostě..."unesli Mňouka, Baskerville!" Když si k tomu připočítáte, že knihu svými výstiřnými obrázky vybavil malíř Neprakta alias Jiří Winter, je vám jasné, že je o zábavu opravdu postaráno.

Krásná Amaranta

2006-11-14T10:09:00.000-08:00

Mezi knihami, které jsem v dětství sama přečetla a později je s důvěrou vložila do rukou svému synovi je typický pruhovaný svazek edice KOD - Krásná Amaranta. Je to jméno dávno potopené fregaty, po které se začnou jednou o prázdninách pídit tři pařížští studenti u bretaňského ostrova Guezenneku. Tady se s nimi střetne ústřední hrdinka příběhu, dívenka Sandrine. Ta je pochopitelně jejich napínavým počínáním úplně unesena. Spřátelí se se studenty, stejně jako její bratr Pascal a nakonec do skupiny dobrodruhů přibude i nejstarší sestra, zprvu odmítavá Kateřina. Jako v každé správné knize pro děti a mládež musí do děje vstoupit také několik pirátů, kteří si rovněž brousí zuby na poklad z potopené lodi, zatímco stranu "hodných" pátráčů posiluje zkušený starý mořský vlk. A vy můžete hádat, který tým nakonec poklad z historické fregaty potopí?! Aby ani romantické cítění dospívajíchích čtenářek nepřišlo zkrátka, v příběhu nakonec dojde i na svatbu! Půvabnou knížku napsal francouzský spisovatel Yves Mauffret a ani po létech mu neupřu, že ji napsal vysloveně poutavě!

Návrat čistých radostí

2006-11-11T02:14:00.000-08:00

Kdo si přečetl Čisté radosti mého života od Jana Šmída (zmiňovala jsem se tu o této knize nedávno), rozhodně by měl sáhnout i po jejím pokračování, které autor nazval Návrat čistých radostí. Čtenář, kterí ví z první části, jak obchodní cestující v prádle, Nat Jessel, přišel k cirkusové lvici jménem Eileen, svoji poctivostí a čestností si získal nejen svého šéfa Hasketta ale i jeho krásnou dceru Virginii, začne možná trochu hloubat nad vhodností toho titulu. Proč návrat, čeho návrat, vždyť radosti pokračují hned na první stránce, Nat sděluje, jak krásná byla jeho svatba s Virginií a jak je šťastný. Jenomže městem odchovaná společenská Virginie a samotářský drummer, který se toulal divočinou s pruhovanou přítelkyní celé týdny sám a sám, to nejde dohromady. Manželství se nepovede, Virginie si za dobráckého, ale trochu těžkopádného Nata najde náhradu v úspěšném právníkovi a Nat... ne, nezůstane sám, protože má Evelýnku. Dcerka je jeho sluníčkem a radostí, ale dá mu dost fušku, než ji získá, protože soudy mají ve zvyku ponechávat malé děti v péči spořádané, znovu počestně provdané matky. Teprve když je Evelýnka jen a jen jeho a od se sní odstěhuje za novým životem do Kanady, koná se pro Nata návrat jeho radostí. I když i v těch zůstává trocha nostalgie z postupujících let, kdy lvice Eileen už dávno sní svůj večný sen, dospělá Evelýnka má vážnou známost a k osamělému Natovi jen tu a tam opatrně přichází starý, napůl chromý vlk.

Robin

2006-11-07T13:49:00.000-08:00

Smích je kvintesencí života. A protože je dnes den víc než nachýlený k zimě, nebudu vám doporučovat knihy těžké vazbou i obsahem, vezměte do rukou něco lehkého - například Robina Zdeny Frýbové. Já mám brožované vydání z roku 1992, ale radosti mi nadělalo... jéje! Kdykoli jsem nemocná nebo smutná nebo jde na mne prachobyčejná depka, vezmu toto pomačkané dílko s ilustracemi od Adolfa Borna s sebou do pelíšku a v příští hodině se mi nálada zlepší přinejmenším o sto procent. Robin Zdeny Frýbové je totiž foxteriér, takový ten sebevědomý psí frajer, jací byli v módě za doby filmů "Neviděli jste Bobíka?" nebo "Táto, sežeň štěně." Potom z módních trendů jaksi vymizeli a mně není zatěžko pochopit proč, moje máma měla kdysi také takového. Jmenoval se Míša, umřel jí po třech létech a musel mít své osobní kouzlo větší než David Copperfield, protože ho oplakávala ještě po mnoha létech, i když historky z jejich společného života byly vesměs děsivé: miloval ji tak, že jednou do krve pokousal jednoho souseda jen proto, že ji oslovil na ulici. Běžně jel po pošťákovi, budoucího švagra také málem sežral v onen den, kdy přišel oficiálně s pugétem požádat o ruku máminy sestry.Většinou čůral na boty toho člena rodiny, kdo odcházel z domova poslední a přitom ho nevzal s sebou. Mámě jednou na odchodu roztrhl nové společenské šaty pořízené za drahocenně naškudlené poválečné body, shodil a rozbil flakón s její zamilovanou voňavkou... prostě číman. Robin v literární podobě ho ještě předčí, to vás ujišťuji. Při čtení tohoto příběhu si chvílemi říkám, že bych snad takového neřáda na fleku umlátila. Ale vzápětí je jasné, že Robin je osobnost, Pan Pes - a i já bych mu jen políbila tlapky a naservírovala nějaké dobré občerstvení!

Když se smějí paragrafy

2006-11-01T08:40:00.000-08:00

Kdo není žádný velký čtenář, ale má rád legraci, měl by vzít do rukou útlou knížku, která má na titulní straně typickou kresbu od Jiřího Wintera - Neprakty a nad ní je psáno: Ivo Jahelka, Když se smějí paragrafy. Mnozí z vás mají jistě v povědomosti takzvaného "zpívajícího právníka" z Jindřichova Hradce, který čas od času vystupuje i v televizi. Jeho písničky ve folkovém stylu mají jednoduchý nápěv a vtipné texty. Jsou to vlastně vhodně zveršované různé epizody, se kterými se autor ve své advokátské praxi v průběhu let setkal. Kdo písničky zná, může si je nad texty zabroukat, kdo neumí ani broukat nebo notu nezná, stejně se při čtení zasměje. Tím spíš, že i texty uvnitř knihy jsou doprovázené výstižnými, takřka názornými Nepraktovými obrázky. Brožurku vydalo nakladatelství Madagaskar v roce 1994 a i když s pultů knihkupectví zmizela jako větrem odvátá, nepochybuji, že je možné si ji někde vypůjčit. Věřte mi, stojí za to!

Čisté radosti mého života

2006-10-28T12:39:00.000-07:00

Málokterá kniha vlévá do mého srdce tolik blaha, jako příběh českého spisovatele Jana Šmída, který výstižně nazval Čisté radosti mého života. Je vtipný, roztomilý, má spád a přitom nepostrádá značnou dávku ryzího člověčenství. Dobrácký Nat Jessel cestuje po kraji se svým autem a živí se prodejem oblečení (příležitost pro každého), jak často dodává, protože příběh vypráví on sám. Jednou ale v nočním ležení narazí na lvici. Bojí se jí, samozřejmě, ale lvice je ochočená a evidentně nemíní zůstat v pustině sama. Doslova se nacpe k Nattovi do auta - a on nemá to srdce jí tam nechat. Od té chvíle jezdí tedy ve dvou a prožívají spolu spoustu epizod žertovných i nebezpečných, bez ohledu na to, že Nattův šéf Haskett je značně proti tomu, aby se jeho cesťák někde producíroval se lvicí jako cirkusák. Do příběhu patří také Haskettova dcera Virginie, kterou Nat zná celé roky a poslední dobou se mu náramně líbí, jenomže ona je společenská mladá dáma a on si libuje ve svém srubu v lesích, daleko od lidí. Pěkná Sally Baxterová je mu bližší, takže málem zůstane v jejím domě a vede s ní krám, jenomže mladá vdovička má srdce pěkně okoralé, když jde o Eileen, (jak se jmenuje lvice) a Nat je zase na straně čtvernohé krasavice. Vedle lvice je v příběhu řeč i o vlcích a zvlášť o jednom malém vlčkovi, o jedné nešťastné staré dvojici a o zločinci, který chtěl přestat být zločincem... prostě, Nattovo dobré srdce dostane pořádně zabrat, když chce mezi tím vším zůstat člověkem. A že je to příběh napsaný, má i šťastný konec, protože jednou najde Natt svůj srub uklizený a čeká tam na něj... hádejte kdo?

Vejce a já

2006-10-25T09:33:00.000-07:00

Ne každý humoristický román je hodný tohoto jména. Některé to mají sice v podtitulu, ale když se znuděný čtenář dobere tak na pátou stranu, je mu jasné, že humorného se neobjeví až do konce nic, že autor se patrně při psaní potil a okousal tužku - nebo klávesy od počítače - ale zajímavého ze sebe nevyplodil nic. Ne tak Betty Mac Donaldová v příběhu nazvaném výstižně Vejce a já. Jak se dívka z velmi slušné, ale poněkud podivínské rodiny dostane s manželem na slepičí farmu, kde pořádně netáhne ani sporák v kuchyni, jak se sžívá se svéráznými sousedy, jak se snaží zvelebit své okolí za pomoci nákupů rostlin a keřů z elegantních katalogů a jak otřesné výpěstky se z toho daří jí, jak jí dcerku málem při sběru ostružin unese medvěd... to všechno stojí za přečtení a ručím vám za to, že chvílemi se budete jen mírně usmívat a chvílemi řvát smíchy. Ten mírný úsměv vám z tváře nezaplaší ani závěr, kdy se utrápená mladá farmářka rozhodla i s dcerkou od manžela odejít, protože rozdílnost jejich názorů na život je prostě nepřeklenutelná.

Než se znovu sejdeme

2006-10-22T12:45:00.000-07:00

Judith Krantzová je autorkou mnoha románů, které se velmi dobře čtou. Osobně od ní ale nejvíc oceňuji příběh, který nazvala "Než se znovu sejdeme". Nemyslím si, že mám na úspěšnost románu takříkajíc "čuch", ale v tomto případě by to tak mohlo být, příběh byl totiž i zfilmován, nevím proč ale pouze pro televizní obrazovky jako minisérie. Autorka knihu napsala na počest mnoha pilotek, které se účastnily pomocných leteckých akcí za druhé světové války. Literární příběh začíná ovšem mnohem dřív, jednou epizodou ze života mladinké Evy Coudertové... Jako dívka z "dobré rodiny" utekla z domova a stala se zpěvačkou, prožívala své lásky, než se za první války setkala s hrdinným vikomtem de Lancel. Sňatek a dvě dcery jsou jen vhodnou kulisou k pokračování příběhu. Dcery Delphine a Freddy si totiž tvoří vlastní osudy. Když se život jedné z nich se chvíli neblaze proplete s Brunem, který je synem vikomta de Lancel z prvního manželství a zároveň zrádcem své země. Ano, ráda se k této knize vracím. A vzpomínám, že v té filmové podobě byl vikomtem de Lancel Michael York.

Ptáci v trní

2006-10-18T09:02:00.000-07:00

Milovníkům - a zejména milovnicím - sladkobolných příběhů nemusím představovat titul Ptáci v trní. Knihu napsala renomovaná australská spisovatelka Coleen McCulloughová. Oproti filmové podobě díla má čtenář nad knihou dost času zamýšlet se nad jednotlivými postavami, nad jejich charakterem a dovodit si nejrůznější příčiny. Pokud kdo nezná děj, tady je základní linie: sotva živořícího Paddyho Clearyho pozve jeho bohatá sestra Mary Carsonová i s celou jeho početnou rodinou do Austrálie. Nejde o žádný dobrý skutek, vlastně potřebuje spolehlivého správce. Rodina se seznámí i s místním knězem, Ralfem se Bricassard, nejvíc si ale kněz padne do oka s malou Paddyho dcerkou Megan. Ochraňuje ji a vzdělává dlouhá léta, nakonec se do sebe zamilují. Cynická Paddyho sestra Mary držela léta bratra na vějičce, že po smrti ho učiní dědicem celého svého obrovského majetku. Náhle ale žárlí na Megan a začne pokoušet ctižádostivého otce Ralfa. Pro své neortodoxní názory byl vysoce inteligentní a krásný mladý muž potrestán a degradován na místo obyčejného vesnického faráře - co by udělal, kdyby mu spadly do klína její miliardy? Církev by ho jistě omilostnila a dosadila na místa nejvyšší... Mary Carsonová umírá a všichni v kraji žasnou - její příbuzenstvo nedědí! Megan s moudrostí mnohem starší ženy pochopí, že Ralf ji sice miluje, ale jako správce a dědic veškerého majetku Mary Carsonové má před sebou úžasnou kariéru, které se nikdy nevzdá a zařídí se po svém. V tomto okamžiku ustupují do pozadí osudy všech ostatních, Megiiny matky Fiony, otce, bratrů - a zůstává jen příběh zklamané ženy, která bojuje s Bohem o milovaného muže. A vcelku je naprosto logické, jak to nakonec všechno vyvrcholí. Televizní diváci znají zfilmovanou verzi Ptáků v trní jako čtyřdílnou minisérii, kde v roli Ralfa de Bricassard zazářil Richard Chamberlein.

Kedrigern

2006-10-17T09:42:00.000-07:00

Při četbě velmi ráda zabrousím do světa fantasy. Vždycky jsem měla ráda takové čtení, jenomže v době mého mládí byl vrcholem představivosti obsah knihy Člověk obojživelník. Do světa draků, magie, zakletých princezen a rytířů v brnění mne nabořil až můj syn. Některé knihy nestojí za mnoho, člověk cítí, že autor si cucal z prstu, ale zatraceně namáhavě. Kdo se chce zasnít a zároveň si pošmáknout a chvílemi se i zasmát, tomu vřele doporučuji, aby sáhl po knihách Johna Morresyho o Kedrigernovi. Kedrigern je čaroděj specializovaný na odeklínací kouzla, mladý muž ve věku sotva 140 let, který nenávidí cestování. Přesto právě na jedné "služební cestě" potká roztomilou žabku se zlatou obroučkou na hlavičce... Tak začíná příběh první, nazvaný Hlas pro princeznu. Vysvětlovat, že princeznou je ona žabka asi netřeba. Ale jak se vlastně stane, že se princezna stane Princeznou s velkým P, že Kedrigern se ocitne na spletité výpravě a dokonce se domůže i kouzelné hůlky, to je úkol právě pro Johna Morresyho. Zhostil se ho čestně, to uznávám! Tak sáhněto po jeho knihách, vážení!

Quo vadis

2006-10-14T10:53:00.000-07:00

Nevím, jestli jste také příznivci Henryka Sienkiewicze, jako já. Miluji jeho Potopu a bouřlivou povahu urozeného pana Ondřeje Kmicice, nemusím příliš jeho Křižákay a Ohněm a mečem, ale Quo vadis je kniha, ke které se často vracím. A přesto jsem až o mnoho let později pochopila, že s jeho tvorbou jsem se vlastně seznámila už dávno před vší touto četbou. Už maminka mi vyprávěla, že jako malá holčička velmi milovala knihu V pustinách, ze které jí předčítala její maminka. Jenomže si nevzpomněla, kdo byl autorem. Mně ten úctyhodný Polák po létech také nějak vyklouzl z hlavy, ale i já jako malá holka četla stejnou knihu, která v novějším překladu nesla název Pouští a pralesem. Příběh se velmi hodí do dětské knihovničky, protože hlavními - a vlastně jedinými - hrdiny jsou tu dvě děti. Čtrnáctiletý chlapec a osmiletá dívka. Děj se odehrává před 120 lety, na pomezí Egypta a Súdánu. Děti mají za to, že jedou naproti svým otcům, ve skutečnosti jsou uneseny stoupenci šíleného vládce, aby posloužily jeho politickým cílům. Podaří se jim uprchnout, samy projdou přesně podle knižního názvu desítkami kilometrů pralesa i pouště, než se opět shledají se svými blízkými. Malá Nela se přitom musí odnaučit být rozmazlenou holčičkou a dospívající Staš se stane odpovědnm mladým hochem.

Účinný lék

2006-10-11T11:27:00.000-07:00

Každý by si za svůj život měl povinně přečíst alespoň jednu knihu od Artura Haileyho. Když jeho žena Sheila napsala svazek Vzala jsem si bestsellera, měla rozhodně pravdu. Podle děl jejího manžela vzniklo několik úspěšných filmů. Kkdo by neznal klasiku, jako je Hotel nebo Letiště. Já mám z jeho románů nejraději Účinný lék. Je to příběh z prostředí farmaceutického průmyslu, mistrně vystavěný na konfrontaci světského honu za mamonem a lidského svědomí. Kdo bude dál stát za lékem, který byl uveden do prodeje jako neškodný preparát proti nevolnosti těhotných žen a kdo se dokáže postavit proti jeho výrobě a distribuci, když je již víceméně jasné, že lék výrazně ulehčuje ženám první měsíce těhotenství, ale pravděpodobně poškozuje jejich dosud nenarozené děti? Hailey touto knihou reagoval na autentické události, které před léty hýbaly celým světem: byl vynalezen lék Thalinomid, který se v různých zemích prodával pod rozličnými názvy a po něm se na světě rodily zdravotně postižené děti. Příběh Účinný lék činí hrdinkou jistou Celii Jordanovou. Kdoví, kolik si autor vyfabuloval a co se vlastně tenkrát stalo, než byl lék proti těhotenským nevolnostem znovu prověřen a zakázán, ale v duchu tohoto Haileyho silného příběhu lze jen říci : "Bravo, Celie Jordanová!"

Pořiďte si pejska

2006-10-09T09:52:00.000-07:00

Jsem tak trochu mimo, nevím, jestli ještě existuje nakladatelství Albatros a edice OKO, nejspíš ne, obojí asi zavál čas, jako mnoho jiného. Tu edici jsem měla ráda já jako malá holka a zamiloval si ji později i můj hloubavý synek. Hltavě probrodil malé tlusté knižní špalíčky po mně a dožadoval se dalších. Každý ten svazek byl věnován něčemu jinému a téma dost dobře probral. Například sbírka, nazvaná Pořiďte si pejska - na začátku popisuje původ psů, napoví, jak se dělí psí plemena (lovečtí, společenští...), důkladně se pozaství u nápovědy, podle jakého klíče by si lidé měli svého psa vybírat (nestačí jen podle pohledu, například do panelákové garsonky se sotva hodí bernardýn) a potom následují dost výstižně vyobrazení psi, s uvedním jejich váhy, velikosti a základními povahovými vlastnostmi. Průvodní text napsal Ivo Vaculín, obrazovou část obstaral Antonín Pospíšil - a kniha měla svého času u nás jediné mínus. Můj syn neustále chtěl, abychom si podle ní také doopravdy pejska vybrali.

Třináctá komnata

2006-10-05T09:50:00.000-07:00

Miluji příběhy od Vladimíra Neffa. Jeho pětidílná sága, začínající ( i pro televizi kdysi zpracovanými) Sňatky z rozumu, si oblíbila i moje matka. Kupodivu ale nikdy nepřišla na chuť jeho Třinácté komnatě, přestože ta se před léty dokonce dočkala filmového zpracování. Nevím, co mé rodičce vadí. Příběh je trochu fantaskní, pravda. Když si vycmrndlá Blanka najde po přestěhování do nového bydliště kamaráda Kosťu a on ji zasvětí do své hry na osud, obě děti netuší, co se v jejich rodinách stane. Ona žije v elegantní vile s milujícím tatínkem chirurgem a velmi odtažitou matkou, které služebná říká "komtesa", on má otce advokáta a místo dávno zesnulé maminky tři starostlivé tetičky. Jenomže do příběhu patří i jiní lidé - švidravý zahradník Mudrus, opravdový princ nebo třebas zvědavý pekař, s očičky jako dvě borůvky. Když se ovšem objeví i poněkud excentrický doktor z daleké ciziny a chirurg Kalista je zavražděn, Blanka s Kosťou jsou zděšeni - tohle snad způsobili oni svoji hrou? Jen proto, že ve hře spřádali vymyšlený příběh je náhle krásná Blančina matka Kateřina komtesou Marbachovou a současně i i ženou, obviněnou z vraždy manžela? Advokát ze sousedství ji bude rád zastupovat, otázkou ovšem je, zda není předpojatý, protože je už dávno do krásné paní zamilován. Blance a Kosťovi by bylo velmi po chuti, kdyby se stali nevlastními sourozenci, jenomže jsou tu ve světě dospělých bez práva rozhodování. A tak jak to všecno dopadne zůstalo na autorovi...

Co přináší řeka

2006-10-03T09:47:00.000-07:00

Vzpomínáte na dávný televizní hit, seriál Co přináší řeka? Mám v knihovně jeho literární předlohu, kterou vdalo nakladatelství Egem v roce 1993. A jsem ráda, že ji mám. Nejsem si samozřejmě jistá, jestli toto vydání bylo dodatečně upravené podle filmového děje nebo zůstalo nedotčené podobnými zásahy, ale na přebalu se na mne dívají hlavní hrdinové a obsah srdce potěší. Pro ty, které seriál neviděli a knihu nečetli bych jen uvedla, že jde o příběh tvrdohlavé a výtvarně nadané dívky Philadelphie. Jako malá přišla při kolizi parníku o oba rodiče a vychovali ji strýc s tetou. Později odešla do města a začala se učit malovat, pochopitelně ale také toužila najít lásku. Zprvu se zdálo, že u sebevědomého až drzeho lodního kapitána Brentona ji nenajde, jenomže... Potíž je v tom, že jako Brentonova žena nemůže zůstat ve městě a pokoušet se o kariéru malířky. Přicházejí děti a je třeba se věnovat jim. Brenton přijde z furiantství k úrazu, který ho skoro stál život a zdá se, že nikdy nebude chodit... Spisovatelka Nancy Kato s velkým porozuměním líčí Deliin příběh od dětství až ke stáří.

Ludmila Vaňková

2006-10-01T06:56:00.000-07:00

Mám ráda knihy od Ludmily Vaňkové. Připadá mi, že tato autorka je poněkud nespravedlivě odstrkována za tvorbu jiné české spisovatelky, Jarmily Loukotkové. Přitom obě jsou si hodně podobné. Píší romány z různých prostředí, Loukotková se proslavila svým Spartakem, romány Není římského lidu nebo Pod maskou smích, přitom dovedla napsat takovou Medúzu. Vaňková okouzlila trilogií Král železný a zlatý, Zlá léta a Dědicové zlatého krále, ale zaperlila i Černou ságou nebo Mosty přes propast času. Ty jsou dokonce sci-fi. A to hodně dobré sci-fi. Nepostrádá spoustu fantazie, ale i spád, dobrodružství, lásku a zároveň ušlechtilé cíle a myšlenky. O všech těch knihách tady postupně pohovořím, dnes ale povím - byť nerada - ještě jediné. Když se autor rozhodne napsat k některé knize pokračování, měl by to hodně, hodně zvážit! Proč vznikla Vaňkové kniha Čas čarodějů, to je mi záhadou. Vždyť jde jen o navázání na dávno již promsrkané téma z knihy Mosty přes propast času! A navázání to není zrovna nejšťastnější.

Planeta opic

2006-09-25T22:27:00.000-07:00

Nejsem si jistá, kolik lidí by mi správně odpovědělo na otázku, co má film Planeta opic společného s filmem Most přes řeku Kwai. Také jsem to donedávna nevěděla - a vida, jak se tady dělám chytrá! Jejich společným jmenovatelem je autor literární předlohy, francouzský spisovatel Pierre Boule. Narodil se v roce 1912, zemřel v roce 1994, mezitím napsal dva bestsellery, podle kterých vznikly dva nezapomenutelné filmy. Slušný úspěch na jeden život. Kniha Planeta opic jasně patří do žánru sci-fi a i čtenář, který napřed viděl film, nebude jejím obsahem zklamán. Slovy lze totiž opsat pocity hlavního hrdiny tak, že to sebelepší herec nedokáže. Navíc, i když filmový scénář se knižní předlohy dost věrně držel, přece jen není jejím úplným přepisem. Je tedy rozhodně zajímavé se začíst do příběhu o planetě, kde lidé jsou jen pokusnými zvířaty pro vládnoucí třídu opic a hlavní hrdina (který se mimochodem nejmenuje jako ve filmu Taylor) je tělesně vázán ke krásné dívce Nově, zatímco jeho duše je spřízněna s opičí doktorkou Zirou.

Atlantida

2006-09-23T10:10:00.000-07:00

Kdo má rád čtení v duchu Řeky bohů (napsal Wilbur Smith), tomu vřele doporučuji, aby vzal do ruky stejně uctyhodně tlustou knihu Davida Gibbinse nazvanou prostě Atlantida. Je to autorova prvotina a k napsání ho motivoval fakt, že jeho samotného od klukovských let fascinovalo jak potápění, tak legenda o bájném ztraceném světě. Gibbins začíná svůj příběh nalezením lodního vraku, v němž je objeven zlatý disk, pokrytý záhadnými znaky. Skupina vědců vybavená nejmodernější technikou zahajuje své pátrání po stopách, které možná vedou k Atlantidě jež nebyla kontinentem, ale obrovskou pevností a náboženským střediskem dávno zaniklé civilizace. Solidní vědecké pátrání však narušuje záhadný pološílený terorista Aslan a ničemu neprospívá fakt, že v ruinách potopené Atlantidy uvízla před léty sovětská ponorka s jaderným nákladem, o který se zase silně zajímá ruská mafie. Doslova na každém kroku jde hrdinům o krk - ale také nalézají a dávají si do souvislostí střípky dávných lidských dějin. V rozhodující chvíli jde potom jen o jedno - podaří se vůbec v dnešním světě zachovat památku Atlantidy pro další generace?

Potomci skytů

2006-09-20T09:33:00.000-07:00

Jak si tak vzpomínám, mezi dětskými knihami, které jsem kdysi četla, byla jedna, která by mohla zaujmout i dnešní začínající čtenáře. Jmenovala se Potomci Skytů, napsal ji Volodymir Vladko, sovětský spisovatel z Ukrajiny a v roce 1963 vyšla v edici Knihy odvahy a dobrodružství. Tajemný příběh začíná docela všedně - skupinka vědců se vydá na průzkum neprobádané jeskyně. Když si při závalu trochu vypomohou dynamitem, octnou se v obrovských prostorách a postupně zjišťují, že se octli ve zcela specifickém a uzavřeném světě, kde žijí - jak napovídá název knihy - původním primitivním životem potomci dávných Skytů. Bydlí ve stanech, utlačují otroky, s bázní poslouchají svého šamana... Čtyři vědci a pes jsou z toho jurodiví, nicméně se jim podaří zaplést do děje, když se skytští otroci právě vzbouří. Autor zřejmě o Skytech leccos věděl, navíc má kniha spád, bohužel se v ní také objevují jisté nepřesnosti a vysvětlitelnosti, jak se občas v takových fantaziích stává. Nicméne je to jeden z prvních sci-fi příběhů, který se mi dostal do rukou, na knihu vzpomínám dodnes a z čiré nostalgie bych si velmi přála ji mít ve sbírce.

Šifra mistra Leonarda

2006-09-17T04:44:00.000-07:00

Není tomu tak dávno, co světem zahýbala kniha a posléze i podle ní stvořený film - Da Vinciho kód, neboli Šifra mista Leonarda. Církev se mohla zbláznit z revolučního tvrzení, že Kristus se ve skutečnosti oženil s Máří Magdalenou a dvojice spisovatelů žalovala autora literárního díla za plagiátorství, protože oni prý tuto myšlenku prezentovali dávno před ním. Ať se jdou všichni bodnout! Pokud Dan Brown od někoho základní myšlenku přejal, pak vím od koho. Stačí vzít do ruky knihu Philippa Vandenberga Páté evangelium. Je to napínavý příběh mezi detektivkou a thrillerem a v hrubých rysech prezentuje totéž. Jde o nalezený koptský text - a kdo s ním přijde do styku, zmizí nebo je zavražděn. Hlavní hrdinka Anne jde však po stopě jako ohař a nakonec se jí podaří zjistit, že za záhadným zápisem stojí jistý Barabáš... Pro to, aby si člověk udělal vlastní obrázek, doporučuji pročíst pečlivě obě knihy.

Hrabě Monte Christo

2006-09-12T09:23:00.000-07:00

Nemohu si pomoci, léto je pro mne vždycky příležitostí vytáhnout nějaklou notoricky známou knihu zábavného charakteru a na lehátku ji někde ve stínu s chladnou limonádou po boku celou přelouskat, ačkoli ji znám málem nazpaměť. Letos to byl Dumasův Hrabě Monte Christo. Pravda, čtení bylo poněkud problematické, protože vlastním starodávný brožovaný výtisk ve třech dílech a každý díl se mi s léty rozklížil už přinejmenším na dvacet kousků. Jen dokonalá znalost díla mi zabránila složit k sobě jednotlivé části nesprávně, když mi všechny tři knihy shodil kocour s nočního stolku a stránky nazdařbůh vypadaly na podlahu. Ovšem kdybych ty stránky složila také tak nazdařbůh jak padly a dala se do čtení, možná bych si přečetla úplně nový román. Protože příběh mladého Edmonda Dantése, který se místo svatby s Mercedes dočká vězení v pevnosti Iff, ten je snad každému notoricky známý. Mne vždycky okouzlovala hlavně tajemná atmosféra nálezu obrovského pokladu. Ale samozřejmě, také všechny ty úklady a intriky okolo, které Alexandr Dumas tak skvěle vydumal a popsal. A vždycky jsem na konci litovala ženský úděl Mercedes. Což Edmond, ten měl možnost za přispění nabytého majetku realizovat svůj sen - pomstu. A dosud mladý, byť i zahořklý, opouštěl břehy pevniny s krásnou princeznou Haydé po boku a lze se domnívat, že jeho zahořklost v takové společnosti dlouho nevydrží. Zatímco Mercedes, která v celé té zradě byla naprosto nevinně, zůstala osamocená a odepsaná jen se svým synem. Možná jsem potvora, ale na lehátku pod stromem jsem v létě dosnila jiný konec: Edmondova zatrpklost Haydé unavila, opustila ho a on zůstal sám. Mercedes představil její syn nějakého krásného a bohatého mladého přítele, který jí připomínal dávného nezkaženého a nezklamaného Edmonda. Zamilovali se do sebe a...

Lassie se vrací

2006-08-15T03:11:00.000-07:00

Lassie se vrací. To je titul, který známe z knižního vydání, příběh byl také několikrát úspěšně zfilmovaný, z toho poprvé se v dívčí roli objevila malá Elisabetr Taylorová (tato verze je z roku 1943).Psí láska fenky kolie k chlapci jménem Joe je tak silná, že když chlapcův otec musí kvůli nuzným poměrům Lassie prodat bohatému vévodovi z Rudlingu, kolie se za cenu nesmírních utrap umíněne vrací ke svému chlapeckému "pánovi". Myslím, že příběh je notoricky známý snad každému. Ale vzpomínáte si, kdo jej napsal? Tak tedy nebudu dlouho chodit kolem horké kaše, byl to muž jménem Eric Knight. Pokud vím, nikdy se jako literární autor neproslavil, "Lassie" byl jediný román který napsal a vycházel snad přitom hlavně ze své lásky k psům této rasy, příběh je tedy jakousi oslavou věrnosti kolií k lidem. Eric Knight byl Angličan usazený v Americe, kde choval právě kolie, původem pocházel z Yorkshiru, kam zasadil děj své knížky. A i když jako autor zůstal jakoby odstrčený a zapomenutý, může být na onom světě zcela spokojen - dal vzniknout cituplnému příběhu, který neumírá.

Boj o ostrov

2006-08-04T09:48:00.000-07:00

Mezi knihami pro děti a mládež nesmím zapomenout na příběhy, které napsal Artur Ransome. Ačkoli vznikly před druhou světovou válkou, dodnes neztrácejí nic ze svého půvabu. Voní sluncem a a vodami anglického jezera Coniston a není divu, autor byl námořník na odpočinku a téma vody, byť i sladké, mu bylo blízké. Inu, v důchodu každý po svém - někdo pije, někdo žije. Knih se stejnou tématikou napsal Ransome celkem třináct a mne dodnes mrzí, že jsem je všechny nečetla. Jelikož ale v každé jde o ucelený příběh, alespoň nemám mezery v ději. Knihy jsou poitavé zejména tím, že jako hlavní hrdinové v nich vystupují děti.Nejvíc mne oslovila první část, která u nás vyšla pod názvem Boj o ostrov. (Původní název zní Vlaštovky a Amazonky). Nedávno jsem si přečetla recenzi od pana Pecinovského, který se nad změnou titulu lehce kaboní a ten český mu připadá nevýstižný, protože prý se v knize nikde o ostrov nebojuje. Ohó, pane, buď máte krátkou paměť nebo už jste duší stár! Já si naopak ještě po čtyřiceti letech moc dobře pamatuji, že o ostrov Divokých koček se na stránkách knihy bojuje dost urputně a dlouho. To jen vám už asi nepřipadá být bojem, když se skupina dětí vkrade do stanového tábora druhé skupiny, rafičí tam výhrůžné cedulky a pořádá noční přepady...přesně to se totiž skoro v půlce knihy děje. Ostrov totiž považují za své výsostné území jak čtyři sourozenci Walkerovi, kteří si říkají Vlaštovky, tak dvojice sester Blackettových, čili Amazonky. Samozřejmě, nakonec uzavřou příměří, spřátelí se a další prázdninové dny tráví společně. A samozřejmě, ty dny si musí okořenit akcemi, které podle dětských představ přesně v námořnickém duchu zavánějí dobrodružstvím!

Věčná Ambra

2006-07-26T09:17:00.000-07:00

Mám ráda knihu Věčná Ambra od Kathleen Winsorové. Má totiž mezi historickými milostnými romány značné plus - příběh je vylíčen s podrobnostmi víceméně odpovídajícími té době. (Odhrává se v čase vzbouření Anglie proti králi Karlu I. až k upevnění vlády jeho nástupce, Karla II.) Jen namátkou: hrdinka není zázračně chráněná proti početí, je nucená podstupovat tehdejší potratové procedury. Ambra je vlastně šlechtická dcerka, ale nemanželská a navíc odmalička sirotek, vychovaný prostou vesničankou. Když se s králem Karlem II. začnou do vlasti vracet šlechtici, jedna jejich skupina projíždí vesnicí a mladičká Ambra se na první pohled zamiluje do smělého a temperamentního lorda Bruce Carltona. Ačkoli zkušený mladý lord se zprvu zdráhá dívce ublížit, je to vlastně Ambra, která ho cíleně svěde a přiměje ho, aby ji vzal s sebou do Londýna. Carlton má ovšem své plány a ambice a Ambra v nich nemá místo. Opouští ji těhotnou, jen s troškou výčitek svědomí, které vznešeně zaplácně penězi Tak začíná vzrušující příběh sobecké, rozmarné a ctižádostivé dívky, kterou zdobí jediná ctnost - neochvějná láska k lordu Carltonovi, kterou nezlomí ani jeho morová nákaza, ani jeho pohrdání. A příběh dravého urozeného muže, který podléhá jejímu tělesnému kouzlu, ale ani přes děti které mu porodila není ochoten s ní spoutat svůj dobrodružný život. Po přečtení z toho člověku zůstanou dva dojmy - že Ambra je potvora, ale politováníhodná. A že Bruce Carlton je skvělý, odvážný, hrdinný, ale i přes jemnější záchvěvy v povaze v podstatě zmetek. I když zase - není divu, že urozený lord nedychtí mít za manželku ženu, která vymetla tolik mužských postelí, bez výjimky i tu královskou

To by se zvěrolékaři stát nemělo

2006-07-23T06:57:00.000-07:00

Knihy, které mne nikdy nezklamou, má na svědomí anglický spisovatel James Herriot. Až na to, že se vlastně nejmenuje Herriot ale James Alfred Wight a než začal být profesionálním spisovatelem, byl tím, co popisuje ve svých příbězích - veterinářem. Jeho kniha To by se zvěrolékaři stát nemělo líčí mladého muže po diplomu, který si shání práci v oboru. Jako zázrakem se mu v době silné nezaměstnanosti podaří narazit na zaměstnání v Yorkshiru, u svérázného doktora Siegfrieda Farnona. Když doktorovi přijede na návštěvu neméně svérázný bratr Tristan, lékařství studující, dovrší se pod jednou střechou pobyt tří svobodných mužů, což samo o sobě vytváří mnohé žertovné situace. Jednotlivé epizody živě líčí lékařské zákroky jak na farmách, tak i v lepší společnosti, před očima defilují charaktery lidí i zvířat. Když se u nemocného telátka objeví také hezká Helena Aldersonová, začne jít mladému veterináři o srdce, i když to dlouho vypadá, že ze známosti nic nebude - zamilovaný nápadník se pokaždé ztrapní způsobem, který mu moc odvahy k dalšímu dvoření nedodává. I na tomto poli nakonec pochopitelně všechno dobře dopadne a jako v nějaké limonádě to končí svatbou - ovšem jak to tak v reálném životě bývá, zdaleka ne limonádovou. Kam pojednou novomanželé na svatební cestu a jak budou trávit líbánky - to ať si každý přečte sám. A pokud se do knihy zamiluje tak jako já, mohu mu sdělit dobrou zprávu - kniha má několik stejně dobrých pokračování a v roce 1994 vydasl Knižní klub útlou knížečku, která je vlastně souhrnným vydáním všech historek o kočkách, které se kdy vyskytly v předchozích Herriotových knihách. Takže na své si přijdou i kočkomilové!

Kříž u potoka

2006-07-18T08:44:00.000-07:00

Několikrát ve svém životě už jsem přečetla knihu Karoliny Světlé Kříž u potoka. Netrpělivému čtenáři by se snad mohlo zdát, že příběh je dnes už naprosto passé a že vlastně vždycky spíš patřil do starodávných kalendářů, ale já tvrdím, že tomu tak není. A rozhodně to nevězí v příběhu samotném, protože ten je opravdu prostý a svým způsobem naivňoučký. Když si odpustím popis různých vedlejších peripetií, hlavní žíla tkví v tom, že v jednom podhorském mlýně vychovají sirotka Evičku a ta v dívčím věku vyslechne mnoho nedobrého o blízké rodině Potockých. Pradávno se jeden jejich předek z nešťastné lásky dopustil bratrovraždy a prabába současného hospodáře zase ze zklamané lásky na celý rod zanevřela, proklela jej a zabila se v místě, kde u potoka stojí kříž. Existuje však proroctví moudré stařenky, která praví, že pokud se nějaká žena k Potockým provdá a vydrží všechno, co ji čeká po boku nehodného muže, kletba prabáby Józy bude zlomena a rod Potockých začne vzkvétat. Blouznivá Eva si usmyslí, že ona bude tou spasitelkou a ačkoli při tom nesmírně zkusí, svůj úmysl nakonec naplní. Na příběhu je nutné obdivovat, že autorka dnes už vlastně historická, na několika místech líčí Evu jako rozumnou, cílevědomou, vzdělanou ženu, která je schopná jít za svým cílem, která dokonce odmalička sní o tom, že v životě vykoná něco většího, než je jen vdát se a vychovat děti. Nu, není tohle naopak myšlenka velice moderní? Že příběh Evičky a Potockých stále přiláká svůj okruh čtenářů potvrzuje fakt, že vydání, které právě držím v ruce, klasicky v plátnu vázané, je již dvacáté čtvrté.

Zajatci Pardálí soutěsky

2006-07-15T07:39:00.000-07:00

Po mnoha létech se mi v antikvariátu dostala do rukou kniha Vachtanga Ananjana Zajatci Pardálí soutěsky. Z nostalgických vzpomínek jsem ji koupila a ze stejných pohnutek - no, přečetla, to by asi bylo silné slovo, ale prolétla okem, abych si upamatovala obsah. Příběh je z Arménie a jde o to, že skupina dětí se na podzim vydá na nevinnou výpravu do hor, nečekaně ale napadne sníh, cestu zatarasí laviny a ztracené děti se psem musí ukázat, zda si v takové situaci dovedou poradit. Prostě je to taková varianta na Dva roky prázdnin, zde ovšem děti nejsou na ostrovu hojnosti. Příběh je dost naivní, chvílemi se tam připomínají klišé jako že pionýr nezklame a tak podobně, ale vcelku musím s odstupen času prohlásit, že takových tendenčních šplechů je tam poměrně málo a čte se to dobře. Nám knihu doporučila učitelka ve škole - měli jsme přečíst a napsat elaborát o nějaké knize od sovětského autora a ta rozumná žena pro nás v tomto punktu patně svým doporučením učinila co mohla. Ani dnes není ztrátou času vzít tuto knihu do ruky, ale pozor, je hodně tlustá a neforemná!

Pokrevní svazky

2006-07-11T09:33:00.000-07:00

Nevím jak komu, ale mně jednou za čas přijde k chuti pořádná detektivka. O dovolené mi k vodě stačí stokrát přečtená nějaká Agatha Christie, i když si základní zápletku většinou pamatuji. Pokaždé zapomenu, kdo a proč je vrah a tak jsem celkem spokojená. Ale tuhle jsem nějak padla na knihu Sidneye Sheldona Pokrevní svazky a zhltala jsem jí od večera do rána. Je to totiž čtení, od kterého se neutrhnete. Prezident obrovské farmaceutické firmy Sam Roffe zahyne na dovolené v Alpách. Zůstane po něm jediná dědička - a spousty bližších nebo vzdálenějších příbuzných, kterým jeho smrt přišla velmi vhod. Všichni jsou přesvědčeni, že mladá Elizabeth svolí k prodeji otcovy firmy a oni tak zpeněží své akcie. Jenomže Elisabeth má jakési nejasné tušení falše a souhlas k prodeji nedá - a pozornému čtenáři neunikne věta "...a jeden z nich si v tu chvíli uvědomil, že i ona musí zemřít." Přitažlivý a cílevědomý Rhys pomáhá Elisabeth s problémy firmy, které se začínají množit, na dohled je krach. Gradují i osobní problémy všech příbuzných, kteří potřebují peníze - a hned! Čím dál víc se zdá, že Sam Roffe v Alpách nezahynul nešťastnou náhodou. A aby toho nebylo málo, do příběhu se neutále plete láska - Elisabeth od dětských let tajně miluje energického Rhyse, i když je o dost starší a zřejmě o ní vůbec nestojí. Ve firmě se množí nešťastné náhody tak velmi, až je nakonec jasné, že o žádné náhody nejde... Je nutné si klást otázku, jak to všechno Elisabeth vyřeší? Unikne nástrahám o vlastní život? Dokáže ji ochránit najatý detektiv? A také - naplní se její laska k Rhysovi? A který z příbuzných je vlastně vrah a proč? Žádnou tu otázku už nezodpovím. Sahněte po té knize a přečtěte si to také, konec přece nemohu prozradit, to by nebylo fér!

Wetemaa

2006-07-07T08:50:00.000-07:00

Někdy ráda sahnu po knižním žánru, který mnohé lidi nechává chladnými - po fantasy! Nevím, co kdo proti tomu žánru má, je to pohádka pro dospělé a v každé knize lze poznat většího či menšího mistra spisovatele, co a jak si důmysleně vycucá z prstu a sepřede. Četla jsem mizerné fantasy a průměrné fantasy a musím přiznat, že na stupínek nejlepších bych posadila knihu Wetemaa, jejímž autorm je jistý Adam Andres. Mimochodem, kdosi mi tvrdil, že je to jen pseudonym a že se za ním skrává mladá žena, dokonce prý české národnosti. Pokud je to pravda, je v pohádkaření lepší než Božena Němcová, protože ta své příběhy pouze posbírala po pamětnících a sepsala, zatímco tato duše si je vymyslela docela sama. Koho by zajímalo, co vlastně znamená slovo Wetemaa, v příběhu je to prastará kniha, v níž jsou zaznamenávaná různá moudra neviditelnou rukou Osudu. Pídí se po ní král Gudleifr, protože jen z ní může vyčíst, jak sjednotit zemi Éllad. Protože však sám takový úkol vykonat nemůže, potřebuje zverbovat skupinu družiníků, kteří se pro Wetemau vydají do pohoří Dankardu... A jak to v takových případech bývá, všechny přitom čeká spousta nepříjemností. Příběh je dobře vykombinovaný, jednotlivé postavy velice živé, dialogy dokonalé a i když všichni hrdinové jsou vlastně neustále jednou nohou v hrobě, je v knize chvílemi i tolik humoru, že jsem se nahlas řehonila. Jen bych na adresu autora ráda řekla: Milý Adame Andresi, jsme v Čechách, tak proč píšeš pozpátku, jako Židé?" Kniha už se dočkala několika "pokračování", ale jako to někdy autoři rádi dělají, jednotlivé příběhy se mnohde vracejí do historie, takže když dočtu knihu a zjistím, že se na jejích stránkách právě oženil princ, jehož kosti ve Wetwmae po mnoha staletích tak usilovně hledali, malinko mne to rozladí! Ale to nic, já si to čase nějak rozkóduju, jak to vlastně jde za sebou!

Na paměť mým smutným courám

2006-06-25T05:33:00.000-07:00

Kámoška mi půjčila knihu Gabriela Garcíí Márqueze Na paměť mým smutným courám. Věděla, že mám ráda Márqueze. Tahle kniha mi ale vyrazila dech hned svým začátkem. První věta příběhu totiž zní: "V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou." Probůh, šly mi oči šejdrem, co mi to ta koza donesla?To se Márquez na stará kolena zbláznil a píše porno? Ne, nelekejte se nikdo tak, jako já, hloupá stará ženská odchovaná matkou, která smělě mohla patřit do doby viktoriánské, i když se narodila jinde a mnohem později! Útlá knížka v dokonalém překladu paní Blanky Stárkové vypráví příběh stařičkého novináře. Není talentovaný, není ničím pozoruhodný krom toho, že se dožil devadesátky. A jeho "smutné coury" v názvu jsou vlastně dávnou vzpomínkou na život, který prožil sám. Autor vtělil do příběhu spoustu postřehů, které asi může mít s postupujícím věkem každý z nás, i když je nedovedeme podchytit tak mistrně. Viz: "Ve dvaačtyřiceti jsem zašel k lékaři s bolestí v zádech... nepřikládal jí žádný význam. Ve vašem věku je to přirozené, řekl. V tom případě není přirozený můj věk, řekl jsem já..." A takových vět se najde v příběhu spousta.
A ta panna na začátku? Je skutečná, chudá dívenka, která ve dne pracuje a v noci si chce přivydělat, ale pokud jde o starého muže, zůstává hlavně jeho posledním krásným snem.

Vzestup Juliův

2006-06-17T04:34:00.000-07:00

Kniha Vzestup Juliův od Daphne du Maurier je skličující čtení, ale rozhodně stojí za čas nad ní strávený. Líčí celý jeden život, od dětství až po smrt. Julius Lévy je syn francouzské obchodnice a nepodnikavého Žida, což je samo o sobě nedobrá kombinace. Krom toho poměry v rodině a názory neotesaného dědečka působí na zprvu citlivého chlapce vysloveně záporně. O Juliovi se nedá tvrdit, že je hrdinou příběhu, je to každým kouskem lotr, který je v dětství z chorobného sobectví schopen utopit milovanou kočičku jen proto, aby ji neměl nikdo jiný a ze stejného důvodu po padesáti létech zavraždit svoji jedinou dceru, ale za těmito hrůznými činy je v příběhu cítit jeho vnitřní rozervanost a celoživotní pocit osamělosti. Přitom při své uzavřené povaze nedovede s nikým vytvořit takový vztah, aby sám nebyl. Jeho motto je získat hodně za nic a to ho provede celým životem, aby se z chudého chlapce, který za obléhání Paříže prodával krysy, stal nakonec význačným podnikatelem a boháčem. I na vrcholuvšak zůstává osamocený pro nedostatek vnitřní ušlechtilosti, vzdělání a vychování a nakonec umírá jako opuštěný, podivínský stařec. Myslím, že tuto knihu by si měl přečíst každý - a potom se zamyslet sám nad sebou. Možná by to hodně lidem pomohlo a něco by na sobě dokázali změnit k lepšímu, aby v té poslední chvíli nemuseli zoufale zvedat ruce k nebi jako Julius Lévy.

O mé rodině a jiné zvířeně

2006-06-13T12:31:00.000-07:00

Velice miluji knihy Geralda Durrella. Podotýkám všechny jeho knihy, i když rozhodně nejsou stejné úrovně a to nemyslím nijak hanlivě. Pro ty, kdo to nevědí podotýkám, že onen pán totiž nebyl hlavním posláním spisovatel, byl zejména milovníkem přírody, cestovatelem, ochráncem zvířat a na toto téma iniciátorem mnoha skvělých projektů, které ho přežily- (on sám zemřel v roce 1995). Psal jaksi bokem, aby se zviditelnil a vydělal peníze pro svoji zoologickou zahradu v New Yersey. Psaní mu ovšem geneticky nemohlo být nijak cizí, jakožto vlastnímu bratrovi skutečného spisovatele, Lawrence Durrela. Jeho knihy jsou vlastně dvojího druhu: zbeletrizované zápisky z četných cest, z nich se člověk dozví o dalekých místech, kam se sám nikdy nepodívá a o tamní fauně - a potom to všechno dohromady v jednom guláši se zábavou a smíchem, jako je tomu například v jeho knize O mé rodině a jiné zvířeně. Netuším - a sotva kdo z blízkých pana Durrela tuší, zda si jeho rodina (maminka, sestra a dva bratři) počínala vždy tak, jak popsal, či zda se jedná o autorskou fabulaci, nicméně, i po několikerém přečtení právě této knihy pokaždé narazím na pasáž, kterou jsem už pozapomněla a která mne přivede k dusivému smíchu. Už za to díky, díky, Gerry Durrelle!

Cesta slepých ptáků

2006-06-09T07:23:00.000-07:00

Už je to hodně dávno, co jsem se setkala s tvorbou Ludvíka Součka, našeho velkého záhadologa. Nebylo mi ani deset let, když nám v jedné odpadlé hodině paní učitelka ze zoufalství začala předčítat z jeho knihy Cesta slepých ptáků. Příběh mne drapnul za srdíčko, protože autor si prostě dobásnil volné pokračování k románu Julese Vernea Cesta do středu země. A dobásnil si dobře! Začne to v tehdejším Československu, ale přes jednoho novináře a druhého broučkologa Kameníka to brzo skočí k islandskému doktorovi jménem Bjelke a ten je právě dědečkem onoho Verneova věrného románového průvodce. A potom už příběh pokračuje výpravou na Island, objevem radioaktivních ptáků bez očí, kteří celá staletí čekají v neprobádaných zákrutech jeskyně na odhalení jistého tajemství a dopracuje se až k teorii o mimozemšťanech. Přitom má celé vyprávění spád a nechybí mu na mnoha místech humor. Kniha má ještě dvě pokračování, jmenují se Runa Rider a Sluneční jezero a všechny vyšly potom ještě několikrát. Synkovi jsem po létech zakoupila všechny tři části v jedné tlusté zelené knize s omyvatelnými pevnými deskami v roce 1989. Je doprovázené spoustou autentických, i když černobílých fotografií, které se nějak vážou k tomuto fiktivnímu příběhu. A má jistě svoji nemalou vypovídací hodnotu, že toto "trojkniží" stálo 50 Kčs. Mimochodem, určené je pro čtenáře od 12 let. Nevím, co čtou současné děti ve dvanácti létech, osobně mám dojem, že už nic - nanejvýš tak vezmou do rukou nějaký ten komiks. Smutná bilance, ne???

Daleké obzory

2006-06-03T02:27:00.000-07:00

Netvrdím, že se přímo zhlížím v románech Danielle Steelové, ale tuhle se mi nějak dostala do ruky její kniha daleké obzory a přečetla jsem si ji s chutí. Jde o příběh zámožné Američanky Audrey Driscollové, která má až příliš dobré srdce. Po smrti rodičů se obětuje při výchově své nehodné sestry Annabelly, později zase kvůli laskavému, ale mrzoutskému dědečkovi, kterému žádná najatá hospodyně nevede dům po jeho libosti. A tak by se dalo čekat, že vlastní život proklouzne Audrey skrz prsty. Pravda, pokusí se osvobodit, ale ani to nikam nevede, je na soudobé poměry zase příliš nezávislá, určitě po tatínkovi, ten rád poznával cizí končiny a doma nikdy neposeděl.Přátelé Audrey seznámí se slavným cestovatelem Charlesem Parker Scottem a s tím si velice padnou do oka, dokonce odjednou na kus další cesty společně, prostě se zdá, že jejich štěstí nic nezabrání. Je tu však povinnost, která je pro Audrey vždycky nade vše - a tak když se na jejich cestách objeví v daleké Číně uprostřed válečných nepokojů útulek plný opuštěných dětí, nedokáže od nich odejít. A je tu první roztržka, protože tohle je moc i na tolerantního cestovatele! A ještě ke všemu, když se problém se sirotky po mnoha měsících vyřeší, Audrey se odmítne vrátit za Charlesem do Londýna, protože milovanému dědečkovi zjevně už mnoho života nezbývá. Audrey se k němu vrací i s adoptovanou holčičkou, což v okolí způsobí značný skandál - přestože maličká Mai Li je čínsko-japonská míšenka, mnoho úzkoprských lidí věří, že Audrey se prostě v cizině spustila a děcko je její. Charles nedoufá, že se ještě něco na jejich vztahu změní, rezignuje a žení se s jinou. Dědeček Driscoll smířeně umírá, Audrey je konečně svobodná, ale opuštěná. Snaží se zabavit cestováním, navštíví manželskou dvojici Jamese a Violet, u kterých se kdysi s Charlesem seznámila, ale i v tom je hořkost. Charles je tu opět a po jeho boku navíc těhotná manželka, chladná a odměřená Charlotta, dcera jeho dávného nakladatele. A k tomu se nad vším snáší ještě daleko větší utrpení. Audrey a Charles měli už na svých dávných cestách smutné zkušenosti s nacisty, tenkrát se ale Hitler sotva dostal k moci. Zatímco nyní je už klidně možné, aby jejich společný přítel, novomanžel, německý vědec a profesor Karl Rosen přišel ve své domovině o život jen proto, že byl Žid! Ani takové hrůzy však nemohou zastavit čas. Charles zjistí, že manželka ho nejen podvodně vlákala do sňatku protože není a dokonce ani v žádném případě nemůže být těhotná, Violet navíc objeví,
že Charlotta se vynuceným manželstvím pouze dobře maskuje - je totiž lesbička. Zdánlivě by tu mohlo dojít k happyendu, pro Charlese a Audrey však ještě není konec! Vždyť zbývá nejen vyřešit manželství s Charlottou. Charles se angažuje jako válečný zpravodaj, Audrey potratí jejich první dítě... Samozřejmě, všechno nakonec dobře skončí, ale jen naivka by nedokázal zodpovědět v takto rozehraném příběhu jednoduchou otázku: zůstane Audrey stranou jako domácí puťka nebo ji geny nepokojného otce doženou k nějaké činnosti?

Jabloňová stezka

2006-05-29T07:30:00.000-07:00

Kdysi dávno mi jedna kamarádka ze školy půjčila ošoupanou starou knížku. Byl to poutavý příběh z Ameriky na konci 18. století, kdy tam ještě zdaleka neexistovala dnešní velkoměsta a na kontinent se valily davy přistěhovalců. Mezi nimi se ocitl i sadař Jonathan, který s nesmírnou prozíravostí začal v americké divočině vysazovat ovocné stromy. Zajímavý příběh líčil, jak muž, kterému začali přezdívat Jan Jadérko putuje krajem, ve vaku má jablková seménka a všude, kde je třeba, pomáhá osadníkům založit sad. Přitom se mu daří vycházet i s původními obyvateli země, s indiány, které v té době většina lidí pokládá za bezohledné vrahy. Svoji činnost pokládá přímo za poslání, takže si nikdy nezaloží vlastní domácnost a dovolí, aby se jediná dívka, kterou kdy miloval provdala za jiného. Ohromně mne nadchlo, když jsem se dověděla, že kniha je psaná na motivy skutečných uidálostí a že dotyčný Jan Jadérko skutečně žil, jmenoval se Jonathan Chapman a jablko jonatán, které mám tolik ráda, se jmenuje právě po něm! Jedno jsem ovšem brzo zapomněla - kdo knihu napsal a jak jse jmenuje. A nevěděla jsem to moc a moc let! Až před několika dny jsem to čirou náhodou zjistila! Knihu napsal Fráňa Velkoborský a jmenuje se Jabloňová stezka. Jen jediné je mi záhadou - v materiálech, které se mi nostaly do rukou je uvedeno, že kniha vyšla celkem třikrát, pokaždé v úpravě jako edice z řady Knihy odvahy a dobrodružství, tedy po straně se čtyřmi černými proužky. Tak odkud se vzalo to salátové vydání od kamarádky, které prý bylo strašně staré a patřilo ještě jejímu tatínkovi ?

Postřižiny

2006-05-24T07:07:00.000-07:00

Miluji všechny knihy Bohumila Hrabala, ale mezi nimi mám bezesporu nejraději jeho Postřižiny. Krásná a nezkrotná manželka správce pivovaru ve mně budí obdiv za hromadu vylomenin, které jí projdou, než se její choť zdravě naštve. Kouzelné jsou ovšem i rázovité postavičky všech okolo, v první řadě hlučný a neotesaný strýc Pepin, který žene mladé paní vodu na mlýn. Kousíček historie v dobách, kdy koním odzvonilo, rádio bylo sotva v plenkách a krátké sukně či vlasy byly senzací umí autor vykreslit s laskavým humorem, což je mu vlastné. A nemenší váhu kladu na to, že když se kniha dočkala filmového zpracování, bylo tak věrné a dokonalé, že to ničemu neublížilo. Jiří Menzel projevil dokonalý cit pro obsazení, takže Magda Vašáryová a Jiří Schmitzer září v roli novomanželů právě tak, jako Jaromír Hanzlík coby ukřičený Pepin a dokreslující Rudolf Hrušínský či Petr Čepek - abych vyjmenovala aspoň některé z těch ostatních. Prostě tentokrát bych řekla: všechno dobré, i výsledek dobrý!

Historie v knihách

2006-05-20T02:49:00.000-07:00

Ruku na srdce - kolik lidí dokázalo přelouskat všechny díly o markýze Angelice od Anne Golonové? Asi jen ženy a to ještě nemnohé a pokud se o tom někde zmíní, ostatní je mají za nadměrné romantičky nebo přímo omezené slepice, holdující červené knihovně až nezdravě. Přitom právě tyto romány bych mezti klasickou červenou knihovnu neřadila. Jsou zamilované, jsou dobrodružné, krásně se to čte, to je všechno pravda. Kritikové často přezdívali hlavní hrdince D´Artagnan v sukních a v tom pravdu neměli - co dala autorka na papíře prožít své zelenooké markýze, na to by pan Dumas musel splácat dohromady osudy nejmín deseti svých významných postav. Je to chvílemi hodně přitažené za vlasy, to přiznávám. Ti, co příběh znají jen z filmů by valili oči, co ve skutečnosti tvůrci všechno vynechali. Ale literárním předlohám bezesporu nelze upřít jedno - jsou nesmírně historicky věrné. Kdo dočetl až sem a má o knize trochu pojem, říká si, proč mluvím pořád jen o autorce, když tvůrci románů byli dva. Ano, je to pravda, uváděna bývají jména Anne a Serge Golonovi, manžel ovšem svůj díl práce odváděl hlavně vyhledáváním historických materiálů. A novinářka Anna po létech s uznáním pravila, že bez této vydatné pomoci by své romány nikdy nenapsala! No prosím - přinejmenším jeden důvod, proč se alespoń jejich částí prokousat, nemluvě o zcela věrohodně a lidsky se vyvíjejícím vztahu těch dvou - Angeliky a jejího ztraceného a znovunalezeného manžela Joffreye..

Měsíční kámen

2006-05-14T04:32:00.000-07:00

Myslím, že už jsem se zmiňovala o autorovi Wilkie Collinsovi v souvislosti s jeho knihou Měsíční kámen. Abych se přiznala, daleko raději mám jeho Ženu v bílém. Ačkoli autor je označován za zakladatele světového detektivního románu, v tomto příběhu se s kriminální skutky proplétají velmi těsně s romantikou. Příběh je podle autorova zvyku poskládán z několika různých vyprávění a jen velmi zjednodušeně by se dalo říci, že v něm jde o lásku chudého učitele kreslení ke krásné a urozené Lauře. Ono o ni samozřejmě jde, ale pokud se k tomu ve viktoriánské Anglii přidá ještě částečně pomatená hrdinčina dvojnice, pohodlný a hypochondrický strýček a zlotřilý urozenec, který se o ni naléhavě uchází, je na malér zaděláno a nepomůže v tom ani důvtipná nevlastní sestra. Strýček totiž pro klid v domě provdá Lauru za urozence, ten ale není vůbec tak zamilovaný, jak se zprvu tvářil, už vůbec ne tak zámožný, za patami má neustále ne příliš příjemného italského hraběte a navíc zjevně skrývá nějaké tajemství, o kterém neví nikdo jiný než pomatená žena v bílém oblečení. Čtenář samozřejmě od začátku tuší, že to nakonec musí všechno dopadnout dobře, ale jak se příběh čím dál víc zamotává, jde mu z toho dost hlava kolem a snad právě proto se tato kniha tak pěkně čte.

kdoví, jak je to vlastně s jeho

Robinson Crusoe

2006-05-09T11:01:00.000-07:00

Kdo by neznal knihu Robinson Crusoe, příběh, o kterém se jednou říká, že je inspirován osudem skutečného námořníka Alexandra Selkirka a jindy se to zase popíra? Já tu knihu jako malá holka dlouho neměla ráda, protože nám byla na prvním stupni základní školy servírována jako povinná četba. Co mi tenkrát táhlo hlavou, při tom se asi Autor, Daniel Defoe, zhnusen obracel v hrobě. Ale po létech antipatie ustoupila a svému synovi už jsem z téže knihy předčítala velmi ráda, v pomale plynoucím toku vyprávění jsem popisovala krajinu a kozy, černého Pátka i Robinsonovy myšlenky bez ohledu na to, že synek - netrpělivý stejně jako kdysi já - důrazně žádal, ať to přeskočím a přejdu k tomu, jak se na ostrově objevili kanibalové. S vážnou tváří jsem dokázala číst dál a nikdy jsem mu neustoupila. Myslím, že každý začínající čtenář by se s touto knihou měl seznámit, určitě v něm zanechá něco dobrého.

Ztraceni

2006-05-07T22:53:00.000-07:00

Francis Bret Harte a jeho kniha Ztraceni v pustině! měla jsem ji jako malá a už ji nemám, také je kdesi ztracená! Hned k titulu bych podotkla, že původní název zní A Waif of the Plains a kdo umí jen trochu anglicky z toho vyrozumí, že (oni) byli NALEZENI - slůvko Waif! Ale to je jedno. Při prvním přečtení se mi kniha moc líbila, při druhém mi došlo, že děj je nějak divný, jakoby vykuchaný a prokrácený a až po létech jsem se dověděla, že tomu tak opravdu je, že nakladatelství tenkrát velmi razantně upravilo původní mnohem rozsáhlejší předlohu. (kdoví proč?Nikdy jsem ji nesehnala a tak nevím, co tam tehdejší soudruzi mohli vidět závadného). V zásadě jde o knihu dobrodružnou a jde o ní přesně o to, co napovídá titul: dvě děti se ztratí výpravě přistěhovalců a jen tou náhodou ujdou smrti, protože výpravu vzápětí přepadnou a vybijí Indiáni. (Snad proto ta změna původního názvu, připouštím, že mi připadá výstižnější). Dále je děj ovšem silně poznamenaný krácením a tak jedenáctiletý Clarenc přichází v příběhu dost zkrátka, o ostatních postavách ani nemluvě. Škoda. Ale ztráta času při čtení to rozhodně není!

Pohádka máje

2006-05-06T06:24:00.000-07:00

Tato kniha Viléma Mrštíka mne v ranném mládí absolutnně okouzlila a dodnes se k ní ráda vracím. Moje matka mi ovšem kdysi - nevím proč - zakázala, abych ji uvedla ve svém školním čtenářském deníku v roce 66 či 7 minulého století. Ano, hned v prvním odstavci děje jsem zkomolila jméno hlavního hrdiny Richarda Gregora, napsala jsem že... "Rýša..." Ale dodnes nechápu, proč by kolem toho měl být poprask, proč láska veselého studenta a mladinké lesníkovic Helenky tolik pobouřila moji matku! "I kdybyste udělal cokoli, tam se nedostanete," šmikla Helenka rezolutně prstíkem Ríšovi před očima a tak mu zapověděla přístup do své květinové zahrádka. Něžné, maličko naivní a přesto výstižné vyprávění o lásce "láskou" přesyceného pražského studenta k mladičké dívce, to je Pohádka máje. Autor prý knihu napsal podle osobních zážitků a konec byl zprvu nešťastný. Až na nátlak nakladatele Mrštík závěr pozměnil velmi volně znějícími slovy: Eh co, i princezny mívají děti!

Příběh opravdového člověka

2006-05-04T10:51:00.000-07:00

Když řeknu, že jsem jako malá holka přečetla mezi desítkami knih také Příběh opravdového člověka ( autor Boris Polevoj) a přečetla jsem ho jedním dechem, dnes budu každému připadat jako úchyl. Když si ovšem odmyslím celkovou tehdejší orientaci našeho státu i ovzduší ve kterém jsme jako děti vyrůstali, i tak zůstane silný příběh, napsaný podle skutečné události. Letec Meresjev byl sestřelen za druhé světové války jako mnoho jiných, navíc při tom neštěstí přišel o obě nohy. I tak ale nepřestal cítit stejně - jako člověk hluboce milující svoji vlast. A jako takový pokládal za svoji povinnost ji hájit do posledních sil. Přes mnohá protivenství si nakonce vynutil právo na další lety i s umělými končetinami. Jistou naivitu v některých scénách samozřejmě nemohlo přehlédnout ani dítě, ale to hrdinství v příběhu převládalo natolik, že mne jako dítě velmi dojímal. Několikrát jsem nad knihou dokonce plakala. A ani v dnešní době, kdy děti klidně umučí kočku nebo kopou do psa se za takové city nestydím.

Poklad v jediné růži

2006-04-30T05:31:00.000-07:00

Za velmi zdařilou knihu pro mládež považuji Poklad v jediné růži od A.P.Pearceové. Kdysi vyšla v edici Knihy odvahy a dobrodružství (ta je zasvěcencům dodnes známá pod zkratdkou KOD a svého času snad v této edici vycházely snad jediné slušné knihy tohoto druhu). Příběh je to vlastně skoro detektivní, i když hlavními hrdiny jsou dva chlapci. Oni totiž usilovně pátrají po pokladu, který dávný urozený předek jednoho z nich kdysi ukryl neznámo kam, jako návod zanechal jen nesrozumitelnou říkanku. Od té doby kdysi mocná a bohatá rodina upadala, až skončila v bídě. Právě nalezení ztraceného pokladu by jistě vyřešilo všechny problémy čtrnáctiletého Adama a jeho blízkých. A samozřejmě, že kluci za pomoci neodmyslitelné kánoe Střelky nakonec vlastním přičiněním tajemnou skrýš najdou, jenže prázdnou. Kdo nakonec ztracený majetek rodiny najde a za jakých okolností, to neprozradím. Koho téma zaujalo, ať si knihu přečte od A do Z, stojí za to!

Měsíční kámen

2006-04-28T13:34:00.000-07:00

Mám docela ráda literárního autora Wilkie Collinse, i když prý je - ač jeden ze zakladatelů detektivky - trošičku opomíjený. Asi vím proč. Nedavno jsem si po mnoha létech podruhé v životě přečetla jeho Měsíční kámen a měla jsem co dělat se tím přelouskat, jak to bylo podrobné, dlouhé a chvílemi rozvleklé. Inu, jsme už- málo platné - děti odchované (nebo poznamenané???) jinou dobou! Ale když jsem se nakonec přesto po mnoha večerech donutila to celé přečíst slovo od slova, bylo to také nádherně plynulé, souvislé a smysluplné. Nicméně chápu, že ne příjemně čtivé někomu, kdo se žene za podstatným v prvních pěti či deseti stránkách. Všem, kdo takoví nejsou ale vřele doporučuji malinko strašidelný a přitom malinko naivní příběh o posvátném indickém diamantu, jeho záhadném osudu a o mnoha osudech lidí, kteří se okolo té cennosti pohybovali. A to ve víru nešťastné i šťastné lásky, ve stínu vraždy a lži - no prostě přesně tak, jak bylo zvykem spřádat příběhy v té době. (W.Collins byl Angličan, narodil se 8.1.1824 a zemřel 23.9.1989)

Hrdinný kapitán Korkorán

2006-04-25T10:40:00.000-07:00

Knihu Hrdinný kapitám Korkorán jsem měla jako malá už pradávnou, v brožovaném vydání a v salátovém stavu, byla totiž ještě po mém tátovi. On ji miloval a já také. Zamýšlet se nad věrohodností jejího obsahu nemá cenu, je to nesmysl na nesmyslu a celek může vyloudit jedině útrpný úsměv. Autor (Alfred Assolant) však mistrně ovládal umění, jak chytit mladinkého čtenáře za srdíčko. Příběh, odehrávající se převážně v Indii, vypráví o statečném kapitánovi a krásné princezně Sítě, o lásce těch dvou i o chytré ochočené lvici Jiskře. Za jejich poutavými příhodami je všechno ostatní jen malebným pozadím, takže historické nepřesnosti stejně jako zjevné nelogičnosti jdou stranou. Umělecká hodnota tohoto dílka je zaručeně nulová, přesto jsem však neváhala v dospělosti opatřit nový výtisk a obdařit jím svého synka, protože pro vznícenou dětskou dušičku je takové počtení - jak si ještě pamatuji - prostě eňo ňuňo!

Ps baskervillský

2006-04-20T13:23:00.000-07:00

Kniha Pes baskervillský kdysi vyšla ve Státním nakladatelství dětské knihy. Osobně se domnívám, že k tomu mohlo dojít jedině souhrnem nedopatření a omylů. Předložit totiž dětskému rozoumku jeden z nejzdařilejších příběhů Sherlocka Holmese z pera sira Artura Conana Doyla je sama o sobě odvaha, ta zápletka je totiž - jak asi každý ví - značně hrůzostrašná. Nehledě na ostatní okolnosti, že tohle prošlo v tehdejší komunistické ČSSR naprosto nechápu! Je ale fakt, že jsem knihu vyhrabala při nedavném úklidu knihovny a znovu jsem si ji přečetla jako velmi dospělá. No, četla jsem ji s gustem, ale šťastně zahrabaná v peřinách jsem se nebála ani záhadného světla na blatech, ani strašlivého vytí!