Robin

Smích je kvintesencí života. A protože je dnes den víc než nachýlený k zimě, nebudu vám doporučovat knihy těžké vazbou i obsahem, vezměte do rukou něco lehkého - například Robina Zdeny Frýbové. Já mám brožované vydání z roku 1992, ale radosti mi nadělalo... jéje! Kdykoli jsem nemocná nebo smutná nebo jde na mne prachobyčejná depka, vezmu toto pomačkané dílko s ilustracemi od Adolfa Borna s sebou do pelíšku a v příští hodině se mi nálada zlepší přinejmenším o sto procent. Robin Zdeny Frýbové je totiž foxteriér, takový ten sebevědomý psí frajer, jací byli v módě za doby filmů "Neviděli jste Bobíka?" nebo "Táto, sežeň štěně." Potom z módních trendů jaksi vymizeli a mně není zatěžko pochopit proč, moje máma měla kdysi také takového. Jmenoval se Míša, umřel jí po třech létech a musel mít své osobní kouzlo větší než David Copperfield, protože ho oplakávala ještě po mnoha létech, i když historky z jejich společného života byly vesměs děsivé: miloval ji tak, že jednou do krve pokousal jednoho souseda jen proto, že ji oslovil na ulici. Běžně jel po pošťákovi, budoucího švagra také málem sežral v onen den, kdy přišel oficiálně s pugétem požádat o ruku máminy sestry.Většinou čůral na boty toho člena rodiny, kdo odcházel z domova poslední a přitom ho nevzal s sebou. Mámě jednou na odchodu roztrhl nové společenské šaty pořízené za drahocenně naškudlené poválečné body, shodil a rozbil flakón s její zamilovanou voňavkou... prostě číman. Robin v literární podobě ho ještě předčí, to vás ujišťuji. Při čtení tohoto příběhu si chvílemi říkám, že bych snad takového neřáda na fleku umlátila. Ale vzápětí je jasné, že Robin je osobnost, Pan Pes - a i já bych mu jen políbila tlapky a naservírovala nějaké dobré občerstvení!