Quo vadis

Nevím, jestli jste také příznivci Henryka Sienkiewicze, jako já. Miluji jeho Potopu a bouřlivou povahu urozeného pana Ondřeje Kmicice, nemusím příliš jeho Křižákay a Ohněm a mečem, ale Quo vadis je kniha, ke které se často vracím. A přesto jsem až o mnoho let později pochopila, že s jeho tvorbou jsem se vlastně seznámila už dávno před vší touto četbou. Už maminka mi vyprávěla, že jako malá holčička velmi milovala knihu V pustinách, ze které jí předčítala její maminka. Jenomže si nevzpomněla, kdo byl autorem. Mně ten úctyhodný Polák po létech také nějak vyklouzl z hlavy, ale i já jako malá holka četla stejnou knihu, která v novějším překladu nesla název Pouští a pralesem. Příběh se velmi hodí do dětské knihovničky, protože hlavními - a vlastně jedinými - hrdiny jsou tu dvě děti. Čtrnáctiletý chlapec a osmiletá dívka. Děj se odehrává před 120 lety, na pomezí Egypta a Súdánu. Děti mají za to, že jedou naproti svým otcům, ve skutečnosti jsou uneseny stoupenci šíleného vládce, aby posloužily jeho politickým cílům. Podaří se jim uprchnout, samy projdou přesně podle knižního názvu desítkami kilometrů pralesa i pouště, než se opět shledají se svými blízkými. Malá Nela se přitom musí odnaučit být rozmazlenou holčičkou a dospívající Staš se stane odpovědnm mladým hochem.