Ludmila Vaňková

Mám ráda knihy od Ludmily Vaňkové. Připadá mi, že tato autorka je poněkud nespravedlivě odstrkována za tvorbu jiné české spisovatelky, Jarmily Loukotkové. Přitom obě jsou si hodně podobné. Píší romány z různých prostředí, Loukotková se proslavila svým Spartakem, romány Není římského lidu nebo Pod maskou smích, přitom dovedla napsat takovou Medúzu. Vaňková okouzlila trilogií Král železný a zlatý, Zlá léta a Dědicové zlatého krále, ale zaperlila i Černou ságou nebo Mosty přes propast času. Ty jsou dokonce sci-fi. A to hodně dobré sci-fi. Nepostrádá spoustu fantazie, ale i spád, dobrodružství, lásku a zároveň ušlechtilé cíle a myšlenky. O všech těch knihách tady postupně pohovořím, dnes ale povím - byť nerada - ještě jediné. Když se autor rozhodne napsat k některé knize pokračování, měl by to hodně, hodně zvážit! Proč vznikla Vaňkové kniha Čas čarodějů, to je mi záhadou. Vždyť jde jen o navázání na dávno již promsrkané téma z knihy Mosty přes propast času! A navázání to není zrovna nejšťastnější.