Kříž u potoka

Několikrát ve svém životě už jsem přečetla knihu Karoliny Světlé Kříž u potoka. Netrpělivému čtenáři by se snad mohlo zdát, že příběh je dnes už naprosto passé a že vlastně vždycky spíš patřil do starodávných kalendářů, ale já tvrdím, že tomu tak není. A rozhodně to nevězí v příběhu samotném, protože ten je opravdu prostý a svým způsobem naivňoučký. Když si odpustím popis různých vedlejších peripetií, hlavní žíla tkví v tom, že v jednom podhorském mlýně vychovají sirotka Evičku a ta v dívčím věku vyslechne mnoho nedobrého o blízké rodině Potockých. Pradávno se jeden jejich předek z nešťastné lásky dopustil bratrovraždy a prabába současného hospodáře zase ze zklamané lásky na celý rod zanevřela, proklela jej a zabila se v místě, kde u potoka stojí kříž. Existuje však proroctví moudré stařenky, která praví, že pokud se nějaká žena k Potockým provdá a vydrží všechno, co ji čeká po boku nehodného muže, kletba prabáby Józy bude zlomena a rod Potockých začne vzkvétat. Blouznivá Eva si usmyslí, že ona bude tou spasitelkou a ačkoli při tom nesmírně zkusí, svůj úmysl nakonec naplní. Na příběhu je nutné obdivovat, že autorka dnes už vlastně historická, na několika místech líčí Evu jako rozumnou, cílevědomou, vzdělanou ženu, která je schopná jít za svým cílem, která dokonce odmalička sní o tom, že v životě vykoná něco většího, než je jen vdát se a vychovat děti. Nu, není tohle naopak myšlenka velice moderní? Že příběh Evičky a Potockých stále přiláká svůj okruh čtenářů potvrzuje fakt, že vydání, které právě držím v ruce, klasicky v plátnu vázané, je již dvacáté čtvrté.