Na paměť mým smutným courám

Kámoška mi půjčila knihu Gabriela Garcíí Márqueze Na paměť mým smutným courám. Věděla, že mám ráda Márqueze. Tahle kniha mi ale vyrazila dech hned svým začátkem. První věta příběhu totiž zní: "V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou." Probůh, šly mi oči šejdrem, co mi to ta koza donesla?To se Márquez na stará kolena zbláznil a píše porno? Ne, nelekejte se nikdo tak, jako já, hloupá stará ženská odchovaná matkou, která smělě mohla patřit do doby viktoriánské, i když se narodila jinde a mnohem později! Útlá knížka v dokonalém překladu paní Blanky Stárkové vypráví příběh stařičkého novináře. Není talentovaný, není ničím pozoruhodný krom toho, že se dožil devadesátky. A jeho "smutné coury" v názvu jsou vlastně dávnou vzpomínkou na život, který prožil sám. Autor vtělil do příběhu spoustu postřehů, které asi může mít s postupujícím věkem každý z nás, i když je nedovedeme podchytit tak mistrně. Viz: "Ve dvaačtyřiceti jsem zašel k lékaři s bolestí v zádech... nepřikládal jí žádný význam. Ve vašem věku je to přirozené, řekl. V tom případě není přirozený můj věk, řekl jsem já..." A takových vět se najde v příběhu spousta.
A ta panna na začátku? Je skutečná, chudá dívenka, která ve dne pracuje a v noci si chce přivydělat, ale pokud jde o starého muže, zůstává hlavně jeho posledním krásným snem.