Cesta slepých ptáků

Už je to hodně dávno, co jsem se setkala s tvorbou Ludvíka Součka, našeho velkého záhadologa. Nebylo mi ani deset let, když nám v jedné odpadlé hodině paní učitelka ze zoufalství začala předčítat z jeho knihy Cesta slepých ptáků. Příběh mne drapnul za srdíčko, protože autor si prostě dobásnil volné pokračování k románu Julese Vernea Cesta do středu země. A dobásnil si dobře! Začne to v tehdejším Československu, ale přes jednoho novináře a druhého broučkologa Kameníka to brzo skočí k islandskému doktorovi jménem Bjelke a ten je právě dědečkem onoho Verneova věrného románového průvodce. A potom už příběh pokračuje výpravou na Island, objevem radioaktivních ptáků bez očí, kteří celá staletí čekají v neprobádaných zákrutech jeskyně na odhalení jistého tajemství a dopracuje se až k teorii o mimozemšťanech. Přitom má celé vyprávění spád a nechybí mu na mnoha místech humor. Kniha má ještě dvě pokračování, jmenují se Runa Rider a Sluneční jezero a všechny vyšly potom ještě několikrát. Synkovi jsem po létech zakoupila všechny tři části v jedné tlusté zelené knize s omyvatelnými pevnými deskami v roce 1989. Je doprovázené spoustou autentických, i když černobílých fotografií, které se nějak vážou k tomuto fiktivnímu příběhu. A má jistě svoji nemalou vypovídací hodnotu, že toto "trojkniží" stálo 50 Kčs. Mimochodem, určené je pro čtenáře od 12 let. Nevím, co čtou současné děti ve dvanácti létech, osobně mám dojem, že už nic - nanejvýš tak vezmou do rukou nějaký ten komiks. Smutná bilance, ne???