To by se zvěrolékaři stát nemělo

Knihy, které mne nikdy nezklamou, má na svědomí anglický spisovatel James Herriot. Až na to, že se vlastně nejmenuje Herriot ale James Alfred Wight a než začal být profesionálním spisovatelem, byl tím, co popisuje ve svých příbězích - veterinářem. Jeho kniha To by se zvěrolékaři stát nemělo líčí mladého muže po diplomu, který si shání práci v oboru. Jako zázrakem se mu v době silné nezaměstnanosti podaří narazit na zaměstnání v Yorkshiru, u svérázného doktora Siegfrieda Farnona. Když doktorovi přijede na návštěvu neméně svérázný bratr Tristan, lékařství studující, dovrší se pod jednou střechou pobyt tří svobodných mužů, což samo o sobě vytváří mnohé žertovné situace. Jednotlivé epizody živě líčí lékařské zákroky jak na farmách, tak i v lepší společnosti, před očima defilují charaktery lidí i zvířat. Když se u nemocného telátka objeví také hezká Helena Aldersonová, začne jít mladému veterináři o srdce, i když to dlouho vypadá, že ze známosti nic nebude - zamilovaný nápadník se pokaždé ztrapní způsobem, který mu moc odvahy k dalšímu dvoření nedodává. I na tomto poli nakonec pochopitelně všechno dobře dopadne a jako v nějaké limonádě to končí svatbou - ovšem jak to tak v reálném životě bývá, zdaleka ne limonádovou. Kam pojednou novomanželé na svatební cestu a jak budou trávit líbánky - to ať si každý přečte sám. A pokud se do knihy zamiluje tak jako já, mohu mu sdělit dobrou zprávu - kniha má několik stejně dobrých pokračování a v roce 1994 vydasl Knižní klub útlou knížečku, která je vlastně souhrnným vydáním všech historek o kočkách, které se kdy vyskytly v předchozích Herriotových knihách. Takže na své si přijdou i kočkomilové!