Hrabě Monte Christo

Nemohu si pomoci, léto je pro mne vždycky příležitostí vytáhnout nějaklou notoricky známou knihu zábavného charakteru a na lehátku ji někde ve stínu s chladnou limonádou po boku celou přelouskat, ačkoli ji znám málem nazpaměť. Letos to byl Dumasův Hrabě Monte Christo. Pravda, čtení bylo poněkud problematické, protože vlastním starodávný brožovaný výtisk ve třech dílech a každý díl se mi s léty rozklížil už přinejmenším na dvacet kousků. Jen dokonalá znalost díla mi zabránila složit k sobě jednotlivé části nesprávně, když mi všechny tři knihy shodil kocour s nočního stolku a stránky nazdařbůh vypadaly na podlahu. Ovšem kdybych ty stránky složila také tak nazdařbůh jak padly a dala se do čtení, možná bych si přečetla úplně nový román. Protože příběh mladého Edmonda Dantése, který se místo svatby s Mercedes dočká vězení v pevnosti Iff, ten je snad každému notoricky známý. Mne vždycky okouzlovala hlavně tajemná atmosféra nálezu obrovského pokladu. Ale samozřejmě, také všechny ty úklady a intriky okolo, které Alexandr Dumas tak skvěle vydumal a popsal. A vždycky jsem na konci litovala ženský úděl Mercedes. Což Edmond, ten měl možnost za přispění nabytého majetku realizovat svůj sen - pomstu. A dosud mladý, byť i zahořklý, opouštěl břehy pevniny s krásnou princeznou Haydé po boku a lze se domnívat, že jeho zahořklost v takové společnosti dlouho nevydrží. Zatímco Mercedes, která v celé té zradě byla naprosto nevinně, zůstala osamocená a odepsaná jen se svým synem. Možná jsem potvora, ale na lehátku pod stromem jsem v létě dosnila jiný konec: Edmondova zatrpklost Haydé unavila, opustila ho a on zůstal sám. Mercedes představil její syn nějakého krásného a bohatého mladého přítele, který jí připomínal dávného nezkaženého a nezklamaného Edmonda. Zamilovali se do sebe a...