Quo vadis

Ne každý snáší dobře tlusté historické romány Henryka Sienkiewicze. Já je miluji. Miluji jeho Potopu a horkokrevného hrdinu Ondřeje Kmicice, Křižáci se smutným Zbyškem a ohnivou Jagienkou vzbuzují útrpnost s unesenou a poblázněnou Danuškou, nejraději mám ale román Quo vadis. Což je rčerní, jímž údajně oslovilo Kristovo zjevení apoštola Petra, když prchal z Říma. Volně přeloženo to znamená "kam jdeš, kam kráčíš?" Sienkiewicz se v této knize zcela jednoznačně staví nejen za první křesťany, ale přiklání se vlastně k názoru, že křesťanství je nutné i v současném světě. O lecčems by se s ním dalo diskutovat, kdyby tak byl naživu a viděl, co se v církevních kruzích v posledním století děje, to však jeho knize nic neubírá. Příběh lásky mezi římským patriciem Marcem a Lygií, která tajně vyznává věrouku Kristovu, by snadno mohl skončit nešťastně jako Romeo a Julie, autor však tentokrát záměrně končí v tomto případě dobře, smrt zato nemine šíleného císaře Nerona, bohužel však předtím i jeho básníka a arbitra elegance římského dvora, proslaveného Petronia. Quo vadis, to je jako pohádka, strhující, krásná, v něčem pochopitelně krutá pohádka pro dospělé.