Saturnin

Cítím to tak, že většina humoristických knih je napsána se zřejmým cílem sice pobavit čtenáře, ale hlavně na tom vydělat nějaké peníze, zatímco některý příběh vytryskne autorovi přímo ze srdce a asi by ho musel hodit na papír a pustit mezi lidi, i kdyby na něm nevydělal ani korunu. Takový je podle mne Saturnin Zdeňka Jirotky. Vyprávění ústy mladého, svobodného a dobře situovaného muže by nebylo ničím objevným, kdyby nešlo o to, že si onen muž v jakémsi poblouznění opatřil sluhu s nezvyklým jménem Saturnin. Sluhu inteligentního, vynalézavého, naprosto oddaného, leč mírně řečeno, poněkud zvláštního. Že ve svém dřívějším působišti donutil vlezlého lupiče k souboji řemdihy, místo aby na něj zavolal policii, to je jen nepatrná ukázka jeho zvláštnosti. Jistou nafrněnou zaměstnavatelku shodil do zahradního jezírka mezi zlaté rybičky a přitom jí korektně dokázal oznámit, že je prostřeno. Když se Saturnin objeví na scéně vedle rovněž velmi svérázného doktora Vlacha, je to dvojice k pohledání. A když se do příběhu zaplete ještě vypravěčův dědeček, všetečná teta Kateřina, její nesnesitelný syn Milouš a navíc krásná slečna Barbora, do které se lze tak, ale tak snadno zamilovat, je to příběh nejen plný humoru a paradoxu, ale i jemného porozumění. Vždycky si na něm ohromně pochutnám, třeba jen proto, abych se dočetla, že zesnulý manžel tety Kateřiny byl také lumen, neúspěšný vynálezce, jehož valně opouštěli jeho zaměstnanci, aby dali přednost bezpečnější práci v blízké továrně na třaskaviny...