pátek, července 27, 2007

Mosty přes propast času

Spisovatelka Ludmila Vaňková je pro mne velice rozporuplná bytost. Její romány jsou buďto úchvatné (například trilogie Král železný král zlatý, Zlá léta a Dědicové zlatého krále) nebo podprůměrné rozvleklé vyprávění (jak to dokázala v několika dalších částech které za těmito díly navazovaly). Nechť mi paní autorka promine, ale buďto je chvílemi schizofrenní a zápasí v ní dvě bytosti nebo nestíhá a na napsání některých sekvencí si najíma pomocné síly, jako to prý kdysi činil jeden z Alexandrů Dumasů. (Ale kdybyste mě zabili, teď nevím, o kterém z nich se to tvrdilo, asi o tom starším, ten prý byl samé : víno, ženy, zpěv, na práci mu patrně moc času nezbývalo). Ludmila Vaňková si mě ale zcela získala napsáním jednoho dílka, které se historickému žánru zcela vymklo. Je to román Mosty přes propast času. Kdo má rád klasickou sci-fi, asi moc nadšen nebyl, ale předpokládám, že krom mně se najde i víc úchylů, co se radují ze sci-fi polidštěné milostnými zápletkami a spoustou humoru. Krom toho se tam scény z historie také vyskytují, neboť nebeští cestovatelé dovedou spokojeně hibernovat stovky let a díky tomu mladí přecházejí z jedné doby do druhé. Že všechna ta dobrodružství prožívají vlastně zbytečně protože byli cíleně stvořeni a na Zemi vysláni v době, kdy jejich pozemští předkové jako hosté na na vzdálené planetě Adalé sledovali zkázu modré planety a vesmírný výsadek jejich dětí měl milované domovině vrátit život, to vlastně není důležité. V příběhu malé skupiny v různých etapách pozemského života bojují s různým nebezpečím a je příznačné pro román tohoto stylu, že ono nebezpečí se velmi často rodí z lidské zloby nebo omezenosti. Přesto, kořeny vesmírných cestovatelů Nea, Ré a mnohých naklonovaných Tarenů vyrůstají z této země, zde spojují po staletí své životy s pozemšťany, ať už je to kněžka z říše Inků či za časů španělské inkvizice kat Pedro (který vlastně nikdy své řemeslo nevykonával, zato se stal zdatným felčarem) nebo šlechtická dcera Isabella. Velmi působivý je i závěr knihy. Kosmiční vandrovníci
s uplývajícími staletími na této zemi přišli o většinu svého technického vybavení a je jim jasné, že s tím co jim zbývá si už dlouho svoji pozici neudrží. Přesto, osobní bezpečnost by si mohli zajistit ještě možná po několik desetiletí. Jenomže... "Žijeme zde a dnes. A naše děti už musí vyrůstat jako lidé." A to poslední, co jim zbývá, výkonné osobní zbraně, letí bez váhání do propasti kdesi v dnešním Švýcarsku. Až potud bych dala autorce za 1. Smutné ale je, že se po létech rozhodla napsat pokračování, Mosty přes propast II. Pokračování úspěšných románů ne vždy dopadne v duchu Mayova Vinnetoua či (abych byla aktuálnější) nadhazuji Wilbura Smithe s jeho Řekou bohů. Vaňkové se ten druhý vstup do stejné řeky příliš nepovedl. Ctí jí jedině to, že v tomto příběhu děj důsledně přenesla do Čech, ale humoru a nápaditosti výrazně ubylo, spádnosti také. Číst doporučuji jen skalním fandům první části, kteří za každou cenu chtějí vědět, "jak to bylo dál..." Ostatní by možná v průměru velmi dobrou spisovatelku urazili myšlenkou, že už by měla jít ve svém věku do důchodu a někde v ústraní u krbu hladit kočku.

0 Comments:

Okomentovat

<< Home