Matvejovo mládí

Pokud jde o ruskou literaturu, nemusí to být zrovna klasici jako Tolstoj nebo Turgeněv, abyste si početli. Celý život se mnou putuje kniha od Ivana Aramileva, nazvaná Matvejovo mládí. Moje mládí je už dávno pryč a mládí té knihy také, vždyť vyšla v nakladatelství Rovnost Brno v roce 1950. Ale ten příběh nezstárl. Matvej s typickou starosvětskou ruskou rozšafností vypráví o svém dětství v malé vesničce uprostřed tajgy, o dědovi a babičce, o rodičích a sousedech, také ale o přírodě, o zvířatech. Popisuje lov na medvěda a na sobola, stejně jako zvyky při venkovské svatbě. Matvej však nechce zůstat navěky jen ve vsi, tím spíš, že by ho - pokládaného za značného nezbedu - rádi oženili. Vydává se na dlouhou cestu, napřed za domorodými Jargunci, mezi nimiž má přátele, později do do města. Městský život ho ale skličuje, schází mu volnost a neprostupné hradby milované tajgy. A přitom by mohl ve městě žít jako pán, při svých potulkách narazil v přírodě na potok plný zlatých valounů a vlastně je z něj boháč. Matvej však dobře cítí neupřímnost některých měštáků, kteří se k němu mají jen proto, že je bohatý. A navíc mu tu opět starosvatují nevěstu, o kterou nestojí. Opouští civilizaci, aby se usadil zase v pustině a živil se lovem, ale ani tím není náhle spokojen. Nedaleko od něj má v tajze svou chýši starý Jermolaj, žije v té pustině s dcerou Marfou. A Matvej, tak dlouho nevšímavý k ženám, konečně chápe, co mu k životu schází. Jermolaj by rád viděl dceru zaopatřenou, nemá nic proti jejich vzájemné náklonnosti, ale "...děti, bez požehnání se nehodí žít pohromadě, musíte zajít k popovi." Kdepak ale sehnat popa v tajze! A tak se Marfa k Matvejovi nastěhovala jen tak. Ještě jednou se Matvej objeví ve své rodné vsi, aby se dozvěděl, jak je s příbuznými, ale po krátké návštěvě se vrací k životu, který si vybral. A i milovaný dědeček Spiridon konečně uznává :"Vyrostl, nezbeda." Je to příběh, kde se autor vyznává ze sAvé lásky k přírodě, k volnosti člověka, k jeho lidské důstojnosti. A vyznává se krásně, věřte mi.