Duhový had

Mám ráda knihy Barbary Woodové. Mají dobrý děj a přitom spád, prostě beletrie jak má být. O některých vám čase povím něco víc. Snad nejraději mám příběh bezmála detektivní, s názvem Duhový had. Je o mladé dívce Joaně, která se po smrti rodičů ocitá na světě sama. Matka jí stačila sdělit, že nad jejich rodem visí kletba, jejíž kořeny pocházejí z Austálie a tomu se dá dost dobře věřit, protože prarodiče Joany léta žili a pracovali v Austrálii jako misionáři. Joana se tedy vypraví do vzdálené země. Farmář Hug Westbrook jí napřed nebídne na své farmě Merinda přístřeší, později místo vychovatelky, nakonec manželství. Zdá se, že Joana by mohla být v harmonickém svazku šťastná, stále jí však pronásledují podivná tušení a zlé sny o mýtickém Duhovém hadu. Navíc jí nedává spát ani vzácný veliký opál z pozůstalosti prarodičů. Kde jej prostí misionáři vzali? Nezbývá, než vypravit se do samotného srdce Austrálie mezi divoké domorodce, aby vše pochopila a odčinila veliké bezpráví. Jen tak totiž může rodovou kletbu zlomit.

Mary Bartonová

Pokud vám nevadí příběh vpravdě černobílý a přitom romantický, stačí vzít do rukou knihu E.Gaskellové Mary Bartonová. Román poprvé vyšel v roce 1848, to je také nutno vzít v úvahu. Mladá autorka líčí příběh prosté švadlenky z Manchestru, která zavrhne k sobě vhodného nápadníka Jema jen proto, že jí poplete hlavu hezký továrníkův syn Harry. Nezmění se ale její city, když je Jem zatčen a obviněn z vraždy? Možná ji v těžkých chvílích nebude oporou zlomený opilecký otec, ale přítelkyně, slepá Markétka, její dědeček a spousta obyčejných lidí kolem ní jsou ochotni ji podat v rozhodující chvíli pomocnou ruku... Pravda, chudí jsou tu vlastně všichni předváděni jako hodní a neprávem odstrkovaní, bohatí jsou vesměs ti špatní, ale přesto román stojí za přečtení - i za kousek zamyšlení.

Dědictví z New Orleansu

Máte rádi knihu Margaret Mitchellové Co vítr odvál? Možná nevíte oč jde a spíš vám napoví titul, pod jakým kniha nejčastěji vycházela v Čechách a jaký nesl i slavný film, který podle ní vznikl: Jih proti Severu. Ne, o filmu ani o této knize dnes hovořit nechci, ale milovníci by měli vzít do rukou knihu nazvanou Dědictví z New Orleansu, Napsala ji Alexandra Ripleyová a ta má z prvně jmenovaným románem společného to, že ji dědicové Margaret Mitchellové uznali za vhodnou, aby dopsala kke slavnému Jihu proti Severu přímé pokračování. Tam je znovu nezkrotnou hrdinkou Scarlett O Harová a maličko potměšilý, stárnoucí už Rhett Buttler, kteří se jako rozdělená manželská dvojice nakonec musí nalézt. V románu Dědictví z New Orleansku autorka dobu Scarlett O Harové o dost předchází. Na osudu mladičké Marie líčí dobu, kdy New Orleans ještě patřil převážně kreolskému obyvatelstvu a nad faktem, že někdy bude náležet Americe ohrnují nos nejen tito, ale dokonce i černí. Mary bez rodiny, jen s jedinou stopou, která vy jí mohla pomoci nalézt ve městě příbuzné, pluje den co den v davu bezejmenných, i když ještě před samotným vyloděním zasáhne její nedotčené srdce krásný mladý muž na pozadí skvostné plantáže. Kreol Valmont Saint Brévin pochopitelně o mladičké dívce ani neví a když se poprvé střetnou, má důvod se domnívat, že Mary patří k domácnosti lehké dámy Rose... Tento omyl a nedorozumnění formuje osud Mary a ostatně i Valmonta až do samého konce, který v duchu zamilovaných románů přece jen musí dopadnout dobře!

Ed McBain

Kdo má rád detektivky, tomu vřele doporučuji vzít do ruky příběhy Ed McBaina. Sečtělý borec jistě ví, že se za tímto pseudonymen skrýval člověk Evan Hunter, který dovedl napsat i tak solidní román, jako je Dřungle před tabulí (mimochodem, byl úspěšně zfilmován). Pod pseudonymem však napsal velké množství detektivních příběhů, které jeho ostatní tvorbu téměř zastínily. Ve většině z nich vystupuje detektiv Steve Carella, ovšem zdaleka ne v hlavní roli, protože vedle něj řeší delikty i závažné zločiny celá řada jeho kolegů, od mladého Berta Klinda po silně neortodoxního Žida Mayera Mayera. Autor situuje děj do fiktivního 87. okrsku, který je sice vymyšlený stejně jako jména všech vystupujících osob, nicméně vyšetřovací metody popisuje natolik věrně, aby si čtenář mohl udělat vlastní obrázek, jak to na policii chodí. A neváhá nastínit děj i ze dvou pohledů - pro jedny jsou policisté záchranci a hrdinové, zatímco jiní v nich vidí jen sprosté fizly, co jim lezou do soukormí. Tak to asi je na světě všude. McBainovy příběhy se dobře čtou, mají spád, v určitých pasážích vtip a neurazí, rozhodně nejde o brakovou literaturu. Příležitostně se o některých zmíním blíž.

Poklad na ostrově

Prakticky knižní klasikou co nikdy nezklame bych nazvala příběh Roberta Louise Stevensona Poklad na ostrově. Však proto snad byl tolikrát zfilmován i když ne vždy se stejně dobrým výsledkem. Každý si asi vzpomene na mladého Jima Hawkinse, který se řízením osudu dostal zpod ochrany máminých sukní v rodinném hostinci až na moře a mezi piráty. A to všechno kvůli tajemné mapce a pokladu, který prý je - to by nikdo neuhádl - ukryt na jistém ostrově. Rovněž klasická je postava jednonohého piráta Johna Silvera, který je mezi lotrasy zdánlivě nejrozumnější a krotí konflikty mezi svými druhy a zákonným kapitánem lodi. Ačkoli nade všemi piráty visí hrozba šibenice, tento diplomat s dřevěnou nohou je čtenáři sympatický. Bláznivý Ben Gunn na ostrově sice zdánlivě prahne jen po sýru, ale kam se tedy poděl poklad? Je zajímavé, že tuto knihu pokládal i dřívější režim za natolik nezávadnou, že v průběhu oněch let vyšla dokonce několikrát. Jen jednou ale pod zkomoleným názvem Ostrov pokladů.

Heinrich Schliemann

Irving Stone je autorem mnoha pěkných románů, co se týká životopisných, má na svém kontě například Řecký poklad. Jestlipak jste v dětství také snili o tom, jak asi vypadala starověká Trója? Takových lidí je na světě jistě hodně. Jeden ale své dětské sny přenesl do skutečnosti a umanul si, že to, co do té doby lidé pokládali za pohádku nebo legendu, také skutečně najde. Němec Heinrich Schliemann patřil k lidem, kvůli kterým není možné zavrhovat Německo, že kdysi zrodilo Hitlera. I on šel za snem, ale ten sen znamenal tvrdou diktaturu a smrt milionů lidí. Schliemannův sen byl veskrze šlechetný a chvályhodný a on pro jeho naplnění neváhal učinit vše. Shromáždil nesmírné jmění, které mu mělo umožnit nezávislé pátrání. Oženil se s Řekyní, u které předpokládal porozumění pro svůj záměr a manželství bylo kupodivu šťastné, ačkoli rozdíl mezi mužem a ženou činil třicet let. Jenomže sedmačtyřicetiletý Henry Schliemann (jak si dával říkat když přijal americké občanství) nebyl starý! Klidně se dokázal stát manželem sedmnáctileté dívky i geniálním objevitelem města, které před tím podle ostatních bylo jen Homérovým výmyslem. O tom všem píše Stone ve své knize poutavě i s velikým porozumněním.