Na paměť mým smutným courám

Kámoška mi půjčila knihu Gabriela Garcíí Márqueze Na paměť mým smutným courám. Věděla, že mám ráda Márqueze. Tahle kniha mi ale vyrazila dech hned svým začátkem. První věta příběhu totiž zní: "V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou." Probůh, šly mi oči šejdrem, co mi to ta koza donesla?To se Márquez na stará kolena zbláznil a píše porno? Ne, nelekejte se nikdo tak, jako já, hloupá stará ženská odchovaná matkou, která smělě mohla patřit do doby viktoriánské, i když se narodila jinde a mnohem později! Útlá knížka v dokonalém překladu paní Blanky Stárkové vypráví příběh stařičkého novináře. Není talentovaný, není ničím pozoruhodný krom toho, že se dožil devadesátky. A jeho "smutné coury" v názvu jsou vlastně dávnou vzpomínkou na život, který prožil sám. Autor vtělil do příběhu spoustu postřehů, které asi může mít s postupujícím věkem každý z nás, i když je nedovedeme podchytit tak mistrně. Viz: "Ve dvaačtyřiceti jsem zašel k lékaři s bolestí v zádech... nepřikládal jí žádný význam. Ve vašem věku je to přirozené, řekl. V tom případě není přirozený můj věk, řekl jsem já..." A takových vět se najde v příběhu spousta.
A ta panna na začátku? Je skutečná, chudá dívenka, která ve dne pracuje a v noci si chce přivydělat, ale pokud jde o starého muže, zůstává hlavně jeho posledním krásným snem.

Vzestup Juliův

Kniha Vzestup Juliův od Daphne du Maurier je skličující čtení, ale rozhodně stojí za čas nad ní strávený. Líčí celý jeden život, od dětství až po smrt. Julius Lévy je syn francouzské obchodnice a nepodnikavého Žida, což je samo o sobě nedobrá kombinace. Krom toho poměry v rodině a názory neotesaného dědečka působí na zprvu citlivého chlapce vysloveně záporně. O Juliovi se nedá tvrdit, že je hrdinou příběhu, je to každým kouskem lotr, který je v dětství z chorobného sobectví schopen utopit milovanou kočičku jen proto, aby ji neměl nikdo jiný a ze stejného důvodu po padesáti létech zavraždit svoji jedinou dceru, ale za těmito hrůznými činy je v příběhu cítit jeho vnitřní rozervanost a celoživotní pocit osamělosti. Přitom při své uzavřené povaze nedovede s nikým vytvořit takový vztah, aby sám nebyl. Jeho motto je získat hodně za nic a to ho provede celým životem, aby se z chudého chlapce, který za obléhání Paříže prodával krysy, stal nakonec význačným podnikatelem a boháčem. I na vrcholuvšak zůstává osamocený pro nedostatek vnitřní ušlechtilosti, vzdělání a vychování a nakonec umírá jako opuštěný, podivínský stařec. Myslím, že tuto knihu by si měl přečíst každý - a potom se zamyslet sám nad sebou. Možná by to hodně lidem pomohlo a něco by na sobě dokázali změnit k lepšímu, aby v té poslední chvíli nemuseli zoufale zvedat ruce k nebi jako Julius Lévy.

O mé rodině a jiné zvířeně

Velice miluji knihy Geralda Durrella. Podotýkám všechny jeho knihy, i když rozhodně nejsou stejné úrovně a to nemyslím nijak hanlivě. Pro ty, kdo to nevědí podotýkám, že onen pán totiž nebyl hlavním posláním spisovatel, byl zejména milovníkem přírody, cestovatelem, ochráncem zvířat a na toto téma iniciátorem mnoha skvělých projektů, které ho přežily- (on sám zemřel v roce 1995). Psal jaksi bokem, aby se zviditelnil a vydělal peníze pro svoji zoologickou zahradu v New Yersey. Psaní mu ovšem geneticky nemohlo být nijak cizí, jakožto vlastnímu bratrovi skutečného spisovatele, Lawrence Durrela. Jeho knihy jsou vlastně dvojího druhu: zbeletrizované zápisky z četných cest, z nich se člověk dozví o dalekých místech, kam se sám nikdy nepodívá a o tamní fauně - a potom to všechno dohromady v jednom guláši se zábavou a smíchem, jako je tomu například v jeho knize O mé rodině a jiné zvířeně. Netuším - a sotva kdo z blízkých pana Durrela tuší, zda si jeho rodina (maminka, sestra a dva bratři) počínala vždy tak, jak popsal, či zda se jedná o autorskou fabulaci, nicméně, i po několikerém přečtení právě této knihy pokaždé narazím na pasáž, kterou jsem už pozapomněla a která mne přivede k dusivému smíchu. Už za to díky, díky, Gerry Durrelle!

Cesta slepých ptáků

Už je to hodně dávno, co jsem se setkala s tvorbou Ludvíka Součka, našeho velkého záhadologa. Nebylo mi ani deset let, když nám v jedné odpadlé hodině paní učitelka ze zoufalství začala předčítat z jeho knihy Cesta slepých ptáků. Příběh mne drapnul za srdíčko, protože autor si prostě dobásnil volné pokračování k románu Julese Vernea Cesta do středu země. A dobásnil si dobře! Začne to v tehdejším Československu, ale přes jednoho novináře a druhého broučkologa Kameníka to brzo skočí k islandskému doktorovi jménem Bjelke a ten je právě dědečkem onoho Verneova věrného románového průvodce. A potom už příběh pokračuje výpravou na Island, objevem radioaktivních ptáků bez očí, kteří celá staletí čekají v neprobádaných zákrutech jeskyně na odhalení jistého tajemství a dopracuje se až k teorii o mimozemšťanech. Přitom má celé vyprávění spád a nechybí mu na mnoha místech humor. Kniha má ještě dvě pokračování, jmenují se Runa Rider a Sluneční jezero a všechny vyšly potom ještě několikrát. Synkovi jsem po létech zakoupila všechny tři části v jedné tlusté zelené knize s omyvatelnými pevnými deskami v roce 1989. Je doprovázené spoustou autentických, i když černobílých fotografií, které se nějak vážou k tomuto fiktivnímu příběhu. A má jistě svoji nemalou vypovídací hodnotu, že toto "trojkniží" stálo 50 Kčs. Mimochodem, určené je pro čtenáře od 12 let. Nevím, co čtou současné děti ve dvanácti létech, osobně mám dojem, že už nic - nanejvýš tak vezmou do rukou nějaký ten komiks. Smutná bilance, ne???

Daleké obzory

Netvrdím, že se přímo zhlížím v románech Danielle Steelové, ale tuhle se mi nějak dostala do ruky její kniha daleké obzory a přečetla jsem si ji s chutí. Jde o příběh zámožné Američanky Audrey Driscollové, která má až příliš dobré srdce. Po smrti rodičů se obětuje při výchově své nehodné sestry Annabelly, později zase kvůli laskavému, ale mrzoutskému dědečkovi, kterému žádná najatá hospodyně nevede dům po jeho libosti. A tak by se dalo čekat, že vlastní život proklouzne Audrey skrz prsty. Pravda, pokusí se osvobodit, ale ani to nikam nevede, je na soudobé poměry zase příliš nezávislá, určitě po tatínkovi, ten rád poznával cizí končiny a doma nikdy neposeděl.Přátelé Audrey seznámí se slavným cestovatelem Charlesem Parker Scottem a s tím si velice padnou do oka, dokonce odjednou na kus další cesty společně, prostě se zdá, že jejich štěstí nic nezabrání. Je tu však povinnost, která je pro Audrey vždycky nade vše - a tak když se na jejich cestách objeví v daleké Číně uprostřed válečných nepokojů útulek plný opuštěných dětí, nedokáže od nich odejít. A je tu první roztržka, protože tohle je moc i na tolerantního cestovatele! A ještě ke všemu, když se problém se sirotky po mnoha měsících vyřeší, Audrey se odmítne vrátit za Charlesem do Londýna, protože milovanému dědečkovi zjevně už mnoho života nezbývá. Audrey se k němu vrací i s adoptovanou holčičkou, což v okolí způsobí značný skandál - přestože maličká Mai Li je čínsko-japonská míšenka, mnoho úzkoprských lidí věří, že Audrey se prostě v cizině spustila a děcko je její. Charles nedoufá, že se ještě něco na jejich vztahu změní, rezignuje a žení se s jinou. Dědeček Driscoll smířeně umírá, Audrey je konečně svobodná, ale opuštěná. Snaží se zabavit cestováním, navštíví manželskou dvojici Jamese a Violet, u kterých se kdysi s Charlesem seznámila, ale i v tom je hořkost. Charles je tu opět a po jeho boku navíc těhotná manželka, chladná a odměřená Charlotta, dcera jeho dávného nakladatele. A k tomu se nad vším snáší ještě daleko větší utrpení. Audrey a Charles měli už na svých dávných cestách smutné zkušenosti s nacisty, tenkrát se ale Hitler sotva dostal k moci. Zatímco nyní je už klidně možné, aby jejich společný přítel, novomanžel, německý vědec a profesor Karl Rosen přišel ve své domovině o život jen proto, že byl Žid! Ani takové hrůzy však nemohou zastavit čas. Charles zjistí, že manželka ho nejen podvodně vlákala do sňatku protože není a dokonce ani v žádném případě nemůže být těhotná, Violet navíc objeví,
že Charlotta se vynuceným manželstvím pouze dobře maskuje - je totiž lesbička. Zdánlivě by tu mohlo dojít k happyendu, pro Charlese a Audrey však ještě není konec! Vždyť zbývá nejen vyřešit manželství s Charlottou. Charles se angažuje jako válečný zpravodaj, Audrey potratí jejich první dítě... Samozřejmě, všechno nakonec dobře skončí, ale jen naivka by nedokázal zodpovědět v takto rozehraném příběhu jednoduchou otázku: zůstane Audrey stranou jako domácí puťka nebo ji geny nepokojného otce doženou k nějaké činnosti?