neděle, listopadu 22, 2009

Vrah vdovy Lerougeové

Sáhnout někdy ke klasice není na škodu. Léta mám v knihovně útlou detektivku s názvem "Vrah vdovy Lerougeové", léta ji na volné polici oprašuji a ochraňuji s jistotou, že jsem tohle kdysi přečetla, mělo to hlavu i patu a prostě se mi to líbilo. Nějak se stalo, že se věrný duplikát tohoto detektivního románu ocitl i u nás na chalupě a tam, po mnoha létech, znovu přišel ke cti. A znovu mě okouzlil příběh starého pána, žijícího si v pohodlí ze soukromých příjmů, který jen tak pro zábavu fušuje do řemesla starofrancouzské policii, až je proto mezi tímto stavem známý pod přezdívkou Louskáček. Že se mu vždycky úplně nezadaří je nutně zákonité, ale když je zavražděna právě vdova Lerougeová a mezi podezřelými se ocitne i milý mladý advokát Noel, jehož Louskáček považuje téměž za syna, je čtenář vtažen do tenat symaptií a nesympatií: mohl skutečně vraždit jemný Noel, syn který miluje a a ctí svojí matku nade vše? Či je za tím mladý bohatý vikomt, Noelův nevlastní bratr? Jemná Klára ze zchudlé šlechtické rodiny může ovlivnit úsudek hlavního soudce, protože ji miluje, neovlivní ho ale nesprávným směrem, když ona nemiluje jeho, ale právě podezřelého vikomta? Zvláštní na této četbě je, že autor, francouzský novinář Emil Gaboriau, stvořil svého detektiva Louskáčka údajně v době, kdy svetlo svět spatřil i Sherlock Holůmes, tedy v době pro nás již historické. A přesto, je to moc krásné počteníčko! Vřele doporučuji!

úterý, října 27, 2009

Nadpisy

Je nesmírně divné proč na celé jedné skupině blogů nejsou nadpisy. Vždyť nadpisem začíná každá kapitola knihy a normálně i každý post na blogu, tak proč zde není nic? Stala se nějaká technická chyba, nebo prostě někdo na nějakou dobu zrušil nadpisy u příspěvků a tak v té době vzniklé blogy ochudil? Tohle opravdu není normální, snad ještě, kdyby někde byla volba vypnout a zapnout, ale nic takového neexistuje. Prostě je to celé tak nějak opruz..
Ehm dodatečná poznámka: vyřešeno, šlo jen o nastavení.

úterý, dubna 29, 2008

Tisíc akrů

Když mi padla do ruky kniha s názvem Tisíc akrů (autorka: Jane Smileyová), má srdíčko zapředlo. Stručný obsah tvrdil, že největší farma v okrese... prosperuje... schopný otec se jí rozhodne předat svým třem dcerám... Dvě jsou se svými manžely ochotné v rozvoji dál pokračovat ze všech sil, nejmladší ale ne... Vypadalo to prostě na mírný příběh o tom, zda bude farma zachována či nikoli a komu nakonec připadne. Já, která miluji přírodu a zvířátka byla nadšená, jak si počtu o chovu prasátek a sklizních kukuřice atd. ( nemějte mě za naivku, je mi jasné, že život na takových farmách je dodnes velice tvrdý, ale i tak mě pořitahuje, protože mi připadá daleko smysluplnější než ten, který vedu v takzvaném městském pohodlí, denně zkroucená osm hodin u počítače). Jo idylka, jo půvab venkova! Ten román je nádherný, silný, strhující - ale vezměte ho do ruky jen tehdy, když sami máte pevné nervy! Celé vyprávění zdánlivě klouže jen tak po povrchu, dlouhé popisování pocitů jednotlivých osob, líčení zařízení v domácnosti nebo třeba vykreslení přípravy jedné domácí večeře je zdánlivě rozvleklé a k ničemu, opak je ale pravdou. Za těmito nevinnými kulisami vyplouvá příběh despotického otce který brzo ovdověl a své tři dcery bral pěkně zkrátka. Nejstarší Ginny a prostřední Rose se vdaly za sobě rovné, ale oba zetě pan otec z nejasných důvodů příliš nemusel. Ostatně ani dcery tak moc ne, výjimku tvoří pouze nejmladší Caroline. V životě otce hrál vždy významnou roli nadmíru konzumovaný alkohol - a to až do naprostého sebezničení, kdy v jednom okamžiku rozhodl, že farmu předá svým dcerám, aby se už o nic nemusel starat. Vzápětí dojde ke konfliktu, kdy je nespravedlivě vyděděna nemladší Caroline, jež se stala právničkou a k životu na farmě nemá žádný vztah. Příběh je údajně parafrází na slavné shakespearovské téma o králi Learovi, ale nevím... Dotyčný král snad své dcery pohlavně nezneužíval, to despotický Larry Cook ano, jak postupně vyplyne z děje, totiž ty dvě starší. Jako král lear se ale brzo po převodu farmy zblázní, dcery všude osočuje, že ho vyhnaly, připravily o majetek, že si přejí pro něj jen to nejhorší... což pochopitelně podporuje vyděděná Caroline. A to je jen začátek. Nepochopení, neschopnost, vzájemné podezření a nenávist vede nakonec až k pokusu o úkladnou vraždu... No a bývala prosperující farma, těch základních "tisích akrů" ??? Hádejte.

pondělí, února 04, 2008

Dvanáctá proměna

Když jsem u těch historických románů (minule jsem tu také o jednom mluvila), vcelku náhodně mi do ruky padl ještě jeden, neméně povedený. Autorkou je Pauline Gedgeová, příběh se jmenuje Dvanáctá proměna a je napsán dobře, poutavě a srší dějem. Zachycuje období starověkého Egypta od vlády faraona Amenhotepa III. přes vládu jeho syna, který si začal říkat Achnaton až po smrt jeho syna a nástupce, který se narodil jako Tutanchaton, aby si v dospělosti jméno změnil na to, které známe dodnes - Tutanchamon. Ano, jde o toho, k němuž nerozlučně patří zlatý sarkofág a maska, což spolu s ostatními poklady našel v Údolí králů badatel Howard Carter, jak jsem se o tom učili ve škole. Když přihodím na váhu další slavná jména, královna Teje (manželka Amenhotepa III) a Nefertiiti, (žena Achnatona), bude to zdánlivě ještě jasnější. Ale nedejte se mýlit, vždyť egyptští panovníci se kvůli čistotě krve neštítili incestu, ženit se se svými sestrami nebo přinejmenším sestřenicemi bylo naopak "in" a věřit či nevěřit fabulaci autorky, když tvrdí, že královna Teje byla zároveň manželkou Amenhotepa III. i jeho ( a také svého vlastního) syna a že tudíž jako Tutanchamonova matka byla zároveň jeho babičkou? Přiznám se, že tak kovaná v historii nejsem, abych věděla, zda je toto pravda či pouhá autorská licence, pro by svědčilo to, že o matce Tutanchamona se ve školních osnovách neučilo, ale kdo ví... Na druhou stranu, autorka zřejmě nejen umí psát, ale také se příliš neuchyluje od pravdy, už její první román si získal vysoké uznání a tento, v pořadí snad její třetí, také. Autorskou licencí je pravděpodobně závěrečná vražda faraona Tutanchamona, moderní vědecké výzkumy tvrdí, že mladičký vládce patrně zemřel na komplikovanou zlomeninu nohy, zcela autentická a historicky doložená je naproti tomu postava jeho rádce a pomahače Aje. Jak pravím, čtení opojné jak víno a napínavé jako kšandy. Jen pro ty incesty a potoky krve malá zmínka - pro nezralou mládež se tohle dílo nehodí, i když se možná jedná o vyspělého čtenáře.

úterý, ledna 08, 2008

Obránce

O vánocích někdo koukal na televizi, já četla. Nanosila jsem si od kamarádek nejrůznější literaturu a zanořila se do ni až po uši. Nejvíc se mi zamlouval tlustý román od autora, který se jmenuje Sam Barone. Román s titulem Obránce mi poněkud připomínal Řeku bohů. I když dějově není zdaleka tak strhující, čte se jedním dechem a stojí za to. V podstatě jde o příběh z dob, kdy spousta národů žila ještě kočovným životem, zatímco jiné už se pomalu učily využívat výhod stálého sídliště, konkrétně pěstování obilí. Kočovný kmen Alur Meriki by nesmírně rád dobyl sídlisko Orak, jako to zhruba jednou za deset, patnáct let už několikrát udělal. Bojovníci přitom pokaždé pobrali všechny cennosti a spoustu otroků a místo vydrancovali, zničili domy i pole. Nikdy by je nenapadlo, že se najednou najkde někdo, kdo se jim odváží vzdorovat. Jenomže bojovník Eskar je původem také jeden z kočovníků, dlouhé roky už ale žije v kasárnách Oraku a pravidelný život mu rozhodně vyhovuje lépe. Když vojenská velitel uprchne v hrůze před dalším nájezdem Alur Meriki, rada starších svěří velení jemu. Za zdánlivou důvěrou a dokonce poctou se ale skrývá mnoho postranních myšlenek a s těmi se možná barbar Eskar bude vyrovnávat mnohem hůř než se samotnou přípravou obrany a boje. Nebo ne? Otrokyni Trellu dostal jako odměnu navíc od jednoho z vládnoucích, ale ví tento muž, že Trella je pečlivě vychovanou dcerou jednoho z králů vzdálené říše? Umí mnoho jako rodilý diplomat, ale bude ji Eskar, muž, ochoten naslouchat? No, nepíšu upoutávku na tento román a nemusím být tajemná - Eskar ocení Trelliny vlohy, zamiluje se do ní, dá jí svobodu a ožení se s ní a za pomoci jejích rad všechny intriky ustojí. Také zachrání před obléhateli Orak s veškerým majetkem a je za to provolán vládcem. Jak to tak končí, je vlastně zakladatelem nové říše, kde budou vládnou jednou i jeho potomci.

čtvrtek, listopadu 29, 2007

Lilian Jackson Braun

...Že jsem minule nebyla jaksi příčetná a reference o knihách Lilian Jackson Braunové odeslala nedokončené, to asi každý pochopil. Tedy - zde je dokončení: Novinář Jim Qwirellan sice závratně zbohatne, ale protože je od přirozenosti skromný, na jeho životní úrovni se to příliš nepromítá. Promítá se to ovšem v rozežranosti jeho dvou siamských koček, konkrétně kocourka s velmi vznešeným jménem čínského umělce, kterému se ale familiérně většinou říká Koko a jeho droboučké přítelkyně, kočičky Yum Yum. Ty mlsají lososa a mušle a stejky a kníratý Qwill je i jinak převelice rozmazluje, protože je léta rozvedený a většinou nemá ani žádnou stálou přítelkyni, takže ta dvojice je pro něj vším. Yum Yum je pouze malá mazlivá kočička, zato Koko, nadmíru inteligentní a svérázný mládenec, uvádí svého lidského přítele mnohými činy na podnětné myšlenky. Což se nesmírně hodí, protoře veliký Qwill, ať se vrtne, kam se vrtne, zakopává o mrtvoly. Podobně jako ve filmu "Čtyři vraždy stačí, drajoušku," kde hrdina říká"to je prosím tak, otevřu dveře a vypadne mrtvola," Qwill naráží na zločiny ať ve městě, ať v letním srubu či kdekoli jinde. Knihy Lilian Jackson Braunové jsou pochopitelně samostatnými detektivními příběhy, ale přece jen mají určitou posloupnost. V prvním například osamělý novinář teprve přijde siamskému kocourkovi, v dalším rozhojní jeho domácnost kočička Yum Yum. A jisté peripetie jeho osobního života se také rozvíjejí, po setkání se svojí první láskou a po několika přelétavých dobrodružstvích nakonec víceméně pohodlně přežívá ze dne na den ve volném svazku s věkově si blízkou a sečtělou místní knihovnicí Polly, která má ovšem ty špatné vlastnosti, že je na jiné ženy hodně žárlivá a až to nahlas nevytrubuje, chvílemi se zdá, že by se možná docela ráda vdala. Na podkladě tohoto víceméně obyčejného dění by se zdálo, že odhalování zločinů musí být nutně na prvním místě, tak tomu ale není. Pan Q. i s policií spolupracuje jen tak ledabyle a jaksi na okraj, nijak se nevnucuje, jen když nakonec dojde k odhalení vraha, nijak se nediví, protože i on tomu napomohl, protože má dobrou intuici a ku pomoci kočičího detektiva. Nečekejte ale, že se přeinteligentní Koko plíží domem s lulkou v zubech a pod lupou vyhledává usvědčující stopy, on nečiní vůbec nic proti kočičí přirozenosti. Autorka, která dokonale zná kočičí zvyky, stvořila brilantní dvojici, kdy inteligentní a podnikavý kocour svému vnímavému lidskému příteli jaksi napovídá, ač každý detail jeho chování v sobě může mít právě a jen nahodilost rozmarné kočičí povahy. Detektivních příběhů napsala autorka celkém 24, několik posledních u nás ještě nevyšlo, ale většina ano. Poznáte je snadno - vázaná kniha v omyvatelných deskách kapesního formátu, na titulní stránce vždy nějaká koláž prokombinovaná s částí kočičího siamského obličeje s typicky modrýma očima a název vždy začíná slovy "Kočka, která..." Fantazii autorce neupřete, vždyť některý titul dále pokračuje například "...uměla číst pozpátku"(mimochodem, to je ten úplně první příběh), "...brala růžové pilulky" nebo"...se znala s kardinálem". Všechno ale vždycky není tím, čím se být zdá. Nebo myslíte, že Qwilleranovy siamské kočky opravdu měly tu čest se znát s vysokým církevním hodnostářem? Naonec bych jen ráda podotkla, že se jedná o knihy, které většině lidí pravděpodobně bohatě stačí přečíst jednou za život, vypůjčit si je pro tu příležitost od přátel nebo prostě v některé knihovně. Cena od 179 do 195 Kč. - za které je můžete mít kus od kusu sice odpovídá kvalitě vazby, ale přece jen... hodnoru chandlerovek či promyšlených příběhů Dicka Francise v nich nečekejte.

úterý, listopadu 27, 2007

Lilian Jackson Braun

Kdo má rád kočky a čtení o nich, tomu doporučuji sáhnout po knihách, které píše Lilian Jackson Braunová. Takový čtenář si přijde na své, i když jde o příběhy detektivní. Pokud by se na mně teď někdo zaškaredil a namítl, že nemá rád detektivky, ježto je to čtení pokleslé, nebudu se s ním o jeho názor hádat, i když znám spoustu detektivek, které si toto označení nezaslouží, ale v tomto jediném případě uvedu vše na pravou míru: ono totiž v těchto knihách nejde příliš o detektivní zápletku samotnou, o motiv a o to, kdo je vrah. Hrdinou více než dvaceti knih je na prvním místě novinář a příležitostný spisovatel Jim Qwilleran, "psáno s Qw", jak je snad v každé knize citováno, neboť ten pán je původem Skot. Vysoký statný padesátník s interesantně prošedivělým knírem přitahuje pozornost žen i přes tu příslovečně skotskou šetrnost, která se ho drží jako blecha psa nejen v dobách hubených, ale dokonce i v těch časech, kdy se po vzdálené příbuzné stane dědicem jmění, které se vyjadřuje s velmi úctyhodnou řádkou nul.