Mosty přes propast času

Spisovatelka Ludmila Vaňková je pro mne velice rozporuplná bytost. Její romány jsou buďto úchvatné (například trilogie Král železný král zlatý, Zlá léta a Dědicové zlatého krále) nebo podprůměrné rozvleklé vyprávění (jak to dokázala v několika dalších částech které za těmito díly navazovaly). Nechť mi paní autorka promine, ale buďto je chvílemi schizofrenní a zápasí v ní dvě bytosti nebo nestíhá a na napsání některých sekvencí si najíma pomocné síly, jako to prý kdysi činil jeden z Alexandrů Dumasů. (Ale kdybyste mě zabili, teď nevím, o kterém z nich se to tvrdilo, asi o tom starším, ten prý byl samé : víno, ženy, zpěv, na práci mu patrně moc času nezbývalo). Ludmila Vaňková si mě ale zcela získala napsáním jednoho dílka, které se historickému žánru zcela vymklo. Je to román Mosty přes propast času. Kdo má rád klasickou sci-fi, asi moc nadšen nebyl, ale předpokládám, že krom mně se najde i víc úchylů, co se radují ze sci-fi polidštěné milostnými zápletkami a spoustou humoru. Krom toho se tam scény z historie také vyskytují, neboť nebeští cestovatelé dovedou spokojeně hibernovat stovky let a díky tomu mladí přecházejí z jedné doby do druhé. Že všechna ta dobrodružství prožívají vlastně zbytečně protože byli cíleně stvořeni a na Zemi vysláni v době, kdy jejich pozemští předkové jako hosté na na vzdálené planetě Adalé sledovali zkázu modré planety a vesmírný výsadek jejich dětí měl milované domovině vrátit život, to vlastně není důležité. V příběhu malé skupiny v různých etapách pozemského života bojují s různým nebezpečím a je příznačné pro román tohoto stylu, že ono nebezpečí se velmi často rodí z lidské zloby nebo omezenosti. Přesto, kořeny vesmírných cestovatelů Nea, Ré a mnohých naklonovaných Tarenů vyrůstají z této země, zde spojují po staletí své životy s pozemšťany, ať už je to kněžka z říše Inků či za časů španělské inkvizice kat Pedro (který vlastně nikdy své řemeslo nevykonával, zato se stal zdatným felčarem) nebo šlechtická dcera Isabella. Velmi působivý je i závěr knihy. Kosmiční vandrovníci
s uplývajícími staletími na této zemi přišli o většinu svého technického vybavení a je jim jasné, že s tím co jim zbývá si už dlouho svoji pozici neudrží. Přesto, osobní bezpečnost by si mohli zajistit ještě možná po několik desetiletí. Jenomže... "Žijeme zde a dnes. A naše děti už musí vyrůstat jako lidé." A to poslední, co jim zbývá, výkonné osobní zbraně, letí bez váhání do propasti kdesi v dnešním Švýcarsku. Až potud bych dala autorce za 1. Smutné ale je, že se po létech rozhodla napsat pokračování, Mosty přes propast II. Pokračování úspěšných románů ne vždy dopadne v duchu Mayova Vinnetoua či (abych byla aktuálnější) nadhazuji Wilbura Smithe s jeho Řekou bohů. Vaňkové se ten druhý vstup do stejné řeky příliš nepovedl. Ctí jí jedině to, že v tomto příběhu děj důsledně přenesla do Čech, ale humoru a nápaditosti výrazně ubylo, spádnosti také. Číst doporučuji jen skalním fandům první části, kteří za každou cenu chtějí vědět, "jak to bylo dál..." Ostatní by možná v průměru velmi dobrou spisovatelku urazili myšlenkou, že už by měla jít ve svém věku do důchodu a někde v ústraní u krbu hladit kočku.

Angelika

Omlouvám se všem svým příznivcům, kteří si tu čtou a najednou nemají žádné novinky, jako bych se já ulejvala a nečetla. Opak je pravdou! Byla jsem na dovolené a kámoška mi s sebou nabalila tašku knih. Když jsem to množství uviděla, podklesly mi kolena! A o to víc, když jsem zjistila, že všechny knihy jsou o Angelice, krásné markýze andělů. Příznivce si tato dobrodružka získala v Čechách už kolem roku 1965, kdy se u nás začaly uvádět její zfilmované příběhy. Až později se veřejnost dověděla, že filmy vznikly podle literární předlohy, podle řady knih, které mají na svědomí manželé Anne a Serge Golonovi. Jak léta jdou, pan Serge Golon je dávno po smrti, ale paní Anne, dnes už dáma přes sedmdesát, ve svých románech stále pokračuje. A tak jsem měla možnost se odpíchnout od těch prvních pěti románů, které byly tak halabala převedené do filmové podoby a dočíst se, jak se Angelika - dávno předtím, než klesla do manželovy náruče - ještě vzbouřila proti králi, jak ji královští vojáci zavraždili syna, kterého měla s maršálem Plessis Belliére a ji samotnou znásilnili, jak se jí narodila dcerka Honorina... Angelika přišla o všechno, jako nebohou poběhlici ji nakonec stihl i trest nejstrašnější, kat jí vypálil cejch, nenáviděnou královskou lilii. Už ani nevěřila, že Joffrey žije, v tu chvíli si byla jistá, že celé své utrpení prožila zbytečně, že svoji lásku nikdy nenajde. Kvůli dcerce přijala novou totožnost - stala se služkou v domě bohateho hugenotského měšťana, ale její touha chránit pronásledované ji nutí plést se do věcí, do kterých by se plést neměla. Když se dovídá, že larochellští hugenoti mají být na rozkaz krále pochytáni a uvězněni, neváhála se dobrovolně opět vydat do rukou piráta Rescatora, jenž jí před časem prostřednictvím svého pověřence koupil jako otrokyni na kandijském trhu a jemuž tenkrát zapálila loď a uprchla. Slibuje mu poslušnost, jen když nalodí všechny její hugenotské přátele a odveze je do bezpečí do Nového světa. Rescator souhlasí. Teprve na širém moři Angelika zjistí, že muž, v jehož rukou se už jednou ocitla, je její milovaný a tolik hledaný Joffrey. Záměrně se jí celou dobu neprohlásil a poznat ho nemohla, protože jako renegát nosil masku. Dávno nekulhal, východní lékaři mu od dětství zraněnou nohu dokázali jakž takž uzdravit. Jenomže ten Joffrey, kterého našla, je už dávno jiný muž než ten potomek trubadúrů Languedocu, hrabě de Peyrac. Stejně jako i ona už je jiná, než bývala ve svých dívčích létech. Ačkoli od sedmého dílu už romány ztrácejí na romantické přitažlivosti, autorka jim dokázala dodat reálie skutečně se rodícího vztahu dvou prakticky si cizích lidí. Bohatství Nového světa je nezměrné - stejně takové je ale nebezpečí, číhající mezi Indiánskými kmeny, které ze zištných důvodů popouzejí proti sobě čerství kolonisté, Francouzi i Angličané. Nenávist hugenotů a katolíků také situaci neusnadňuje. Angelika musí v primitivní tvrzi dřít jako otrokyně, jen aby po boku Joffreye s hrstkou přistěhovalců přežila první zimu, hlavní problém ale spočívá v bigotnosti některých lidí, spořádaných občanů jako zástupců obou náboženství. Autorka v příběhu věrně připomíná historické události, stejně tak dění u francouzského dvora, jako například čarodějnické procesy v Salemu. Také Angelika je nařčena z čarodějnictví a pronásledována jen proto, že se jakou vzbouřenkyně v Poitou spřátelila se starou vědmou Meluzínou a naučila se od ní mnohému léčení. Zatímco opravdové zlo, zvrhlou a zrůdnou urozenou Ambroisine de Maudrigault všichni považují málem za světici, protože se každému dovede stavět do očí a okázale pěstuje dobročinnost... Opravdové napětí příběhy ztrácejí díl od dílu, ale přesto je zajímavé si je přečíst. Čtenář se tu setká také se zázrakem znovuvzkříšení Angeličina mladšího Cantora (vysvětluje se to tím, že Rescator úmyslně potopil loď, na které chlapec plul jako páže maršála de Vivonne, aby dostal chlapce k sobě), kdo si vzpomene na obrovského krále otroků, Colina Paturela, bude mírně překvapen, že se po dráze námořního lupiče stal nakonec přítelem Peyracových a guvernérem na jejich novém území, jakož i tím, že Angelika ve věku skoro čtyřiceti let ve zdraví porodila Joffreyovi ještě dvojčata, chlapce a děvčátko. Pro zájemce uvádím, pod jakým názvem zmíněné kniky vyšly: Angelika - markýza andělů, A - Cesta do Versailles, A. a král, Nezkrotná A., A. se bouří, A. a její láska, A. a Nový svět, A. v pokušení, A. a ďábel, A. a spiknutí stínů, A. - Cesta do Quebecu, A. - Angeličino rozhodnutí, A. - Cesta naděje, A. - Cesta k vítězství. A to prý je autorka ještě při síle a ghodlá dál pokračovat! Akorát zájemcům o přečtení musím sdělit, že některé díly vyšly pouze ve slovenštině!!! To snad by nemuselo vadit, jazyk je to příbuzný.